Za posledních osm let jsem prožíval vnitřní boj: mám se zlepšovat, nebo si užívat a být spokojený?
Abych byl upřímný, ještě jsem tak úplně nepřišel na to, jak to vyřešit. Ale pracuji na tom.
A jaký je kořen problému? Když jsem před více jak osmi lety začínal se Zenhabits, pracoval jsem přes rok na změně svých návyků. S velkým úspěchem. Všechny tyto změny byly zakořeněny v nespokojenosti se sebou samým. Měl jsem úspěchy, ale rozhodně mě to vnitřního napětí nezbavilo.
A tak jsem začal pracovat na tom, abych byl spokojenější. To znamenalo přijmout hodně věcí, umět ocenit, co mám, naučit se, že to, co je teď, už stačí, místo toho, abych chtěl neustále víc a víc.
Nakonec se mi to začalo dařit. Byl jsem šťastnější a spokojenější.
Přemýšlel jsem nad tím a na tohle jsem nedávno přišel:
Můj vnitřní konflikt nezmizel. Měl jsem potřebu ve svém životě ledacos dokázat: zaběhnout maraton, mít na břiše buchtičky, naučit se nový jazyk, umět programovat nebo hrát na kytaru, procestovat svět a mnoho, mnoho dalšího. Na ničem z toho není nic špatného. Je to přirozené, je to součást toho, kdo jsme, a může to vést ke skvělým věcem.
Hlavně tahle nutkání nikdy neskončí. Vždycky chci jít dál, být víc. Nikdy nejsem spokojený. A tak jsem si říkal: “Kdy už to bude dost? Kdy už budu šťastný s tím, kdo jsem?”
Většina těchto nutkání není založena na ničem smysluplném. Máme je z knih, časopisů, něčího blogu nebo z vlastních úvah typu: “Oh, to by bylo cool!” Čtu si seznamy věcí, které bych mohl někdy udělat, míst, kam bych mohl zajet, výsledků, kterých bych mohl dosáhnout, a najednou dostanu nápad: “Měl bych to udělat. Hele, to je super, pojďme teď za tímhle novým cílem!” Jenže tahle nová představa není založena na ničem, co je důležité. Je to jenom prima obrázek, který mám v hlavě, o tom, jak skvělý můj život bude, až toho dosáhnu.
Bohužel to tak ale nebude. Můj život nebude úžasnější. Vždycky se tím naučím něco nového, ale výsledkem nebude to, co jsem si vysnil. Zaběhnul jsem maraton, posílil tělo, naučil se trochu programovat a můj život se tím nijak nezlepšil. Sen nebyl skutečný.
Ta cesta nevede k ničemu smysluplnému. Honbou za výsledky a neustálým postupem svůj vysněný život nezískáte. Je to jenom fantazie, smysl v tom není.
Jenže právě na smyslu záleží. Snahy, které jsem vyjmenoval, vašemu životu smysl nedají, ale existují takové, které ano. Psaní tohohle blogu a pomoc druhým se mi zdá smysluplná, protože tím lidem pomáhám najít klid, získat lepší návyky a být spokojení. Dává mi také smysl, když jsem se svými dětmi, protože se díky tomu cítí zahrnuti láskou. To samé mám u psaní svojí knihy, protože to píši z lásky ke svým čtenářům. Tyhle věci za tu námahu stojí.
To, co smysl nemá, můžu nechat plavat. Došlo mi, že všechna tato nutkání jde vnímat jako něco víc, jako něco skvělého, nebo je jen pozorovat a být vědomý. Můžu si uvědomit, že pro mě nebudou mít smysl, že jsou to jenom fantazie, a nechat je jít. Není to vždy jednoduché, ale ukázalo se, že když jsem se takové věci snažil splnit, nemělo to patřičný výsledek. Strávil jsem pak měsíce a roky tím, že jsem se za něčím hnal, místo toho, abych dosáhl něčeho skutečného. Nemám odpovědi na všechny otázky, ale vím, že ten omezený čas, který mi zbývá, chci trávit tím, že jdu za tím, co smysl dává. Ne za tím, co je nablýskané a vypadá cool.
