Není otázkou: „Dokáží myslet?“, ani „Umí mluvit?“, ale spíš: „Mohou cítit?“ – Jeremy Bentham
Vzhledem k tomu, že jsem toho napsal už hodně o soucitu, měl bych teď mluvit i o soucitu ke zvířatům.
Když mluvíme o soucitu, obyčejně myslíme ke druhým lidem – rodině, přátelům, sousedům, spolupracovníkům, cizím, všem ve světě, těm, co trpí. Mluvíme o tom, jak bychom se měli snažit jim porozumět a vžít se do jejich situace. O tom, jak bychom se měli snažit jim pomoci nebo aspoň utrpení zmírnit. Jak je potřeba jít do akce a být hodní, aby utrpení zmizelo.
Jsou ale tací, jako já, kdo věří tomu, že je potřeba mít soucit se všemi živými tvory.
Hodně z nás má nebo někdy mělo domácího mazlíčka. Soucit ke zvířeti je pro nás pak samozřejmost. Svému miláčkovi byste přeci neublížili, viďte? Zkuste ale svůj soucit přenést i na ostatní zvířata. I na ta, co jsou chována a zabíjena pro jídlo, oblečení a další věci.
Většina lidí si to neumí spojit. Jídlo je prostě jídlo. Není to žijící, cítící tvor, který by mohl i trpět. Od tohoto faktu se odvracíme. Od všech kroků, které jsou potřeba k tomu, abychom dostali maso (nebo jiný produkt) od žijících zvířat přímo na naše talíře. Chov a jatka jsou obstarány třeba na druhé straně planety. Pak přijde na řadu zpracování masa, zabalení, převezení, krájení, vaření a servírování.
Kdybychom od začátku mohli vidět, v jakých podmínkách zvířata žijí, jak je s nimi zacházeno a jak jsou zabíjena, možná bychom měli jiný názor. Utrpení nezpůsobuje jenom zabití zvířete (většinou velice brutální), ale hrozné jsou už samotné podmínky jejich života.
Se zvířaty se v naší společnosti zachází jako s nežijícími, necítícími objekty. Ale oni žijí a trpí stejně jako my.
„Velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se zvířaty.“ – Gandhí
