Tenhle okamžik stačí

Byl jsem zrovna v letadle, abych se krátce zastavil v Portlandu, když jsem uviděl nádherný růžový východ slunce nad fialovým pohořím. Píchlo mě z toho u srdce.

Instinktivně jsem se podíval na Evu, abych se s ní o tenhle okamžik podělil, ale zrovna spala. Připadal jsem si neúplně, chtěl jsem to s ní sdílet, s kýmkoli. A ta krása mi prokluzovala mezi prsty.

Bylo to pro mě poučné. Měl jsem pocit, že tenhle prožitek nebyl dostatečný, když jsem ho nemohl sdílet. Trvalo mi pár vteřin si připomenout, že je to dostačující. Je to dost, aniž bych měl potřebu to sdílet, fotit, vylepšovat nebo jakkoli komentovat. Je to úžasné a dost už jak to je.

A nejsem sám, kdo má pocit, že se okamžiky musí zaznamenat na fotku, aby byly úplné nebo postovat na sociální sítě. To je mimochodem celá filosofie Instagramu.

Máme pocit, že moment není dostačující, pokud o tom nemluvíme, nesdílíme nebo to nezachytíme. Okamžik je pomíjivý a my chceme stálost a jistotu. Tenhle pocit nás může děsit.

Pocit neúplnosti je v našich životech poměrně pronikavý:

• Sedneme si k jídlu a cítíme, že bychom si měli něco přečíst na internetu, zkontrolovat zprávy, pracovat. Jako kdyby jedení nebylo dost.

• Jsme otráveni tím, že se lidé nechovají tak, jak bychom chtěli. Máme pocit, že nejsou dost dobří.

• Myslíme si, že nemáme cíl, a jsme v životě ztraceni. Jako kdyby život, který máme, nebyl dost dobrý.

• Prokrastinujeme, když víme, že bychom si měli sednout a pracovat. Raději se

necháme něčím rozptýlit, jako kdyby nám práce nestačila.

• Pořád máme pocit, že bychom měli něco dělat, a nedokážeme prostě jenom tak

sedět.

• Oplakáváme ztrátu milovaných osob, minulosti, tradic, protože přítomnost není dost dobrá.

• Neustále přemýšlíme nad tím, co přijde, protože nám nestačí se soustředit na to, co máme přímo před sebou.

• Pořád se chceme zlepšovat, nebo zlepšovat druhé, jako kdybychom už teď všichni nebyli dost dobří.

• Odmítáme situace, lidi, sami sebe, protože to pro nás není dost.

Co kdybychom přijali přítomný okamžik a všechno a všechny v něm jako to, co je naprosto dostačující?

Co kdybychom nic jiného nepotřebovali?

Co kdybychom přijali, že jakmile okamžik uplyne, bude pryč. A viděli bychom ubíhající čas jako to, co je dávno dostačující, aniž bychom měli potřebu to sdílet nebo zaznamenávat?

Co kdybychom věcem říkali ano, místo toho, abychom je odmítali?

Co kdybychom vzali to špatné jako dobré, prohry jako pokusy, nepříjemné jako krásné, strach jako příležitost, a to vše jako součást balíčku, který nám tenhle okamžik nabízí?

Co kdybychom se teď zastavili a viděli všechno jako přítomný okamžik kolem nás (včetně nás) a ocenili ho takový, jaký je, jako naprosto v pořádku?