Každou chvilku mnohé z nás napadne, co vše ještě neděláme.
Cítíme vinu, že neděláme více. Máme obavy z toho, že nejsme tak produktivní, jak bychom měli být. Viníme se z toho, že lelkujeme.
Cítíme vinu z toho, že více necvičíme, nejíme správně, nemáme hezčí a pevnější těla.
Máme obavy z toho, že neděláme něco lepšího, něco úžasnějšího.
Strachujeme se z toho, co musíme udělat později, co přijde dál, kam směřujeme.
Strachujeme se ohledně cílů, kterých jsme nedosáhli, nebo kterých možná ani nedosáhneme. Cítíme se špatně z mnoha nepovedených pokusů těchto cílů dosáhnout.
Obáváme se toho, co dělají ostatní lidé, ti, které vidíme na sociálních médiích, ti, jejichž fotky na Instagramu zobrazují atraktivnější život, než máme my sami.
Cítíme vinu, že se nesnažíme o své perfektní Já, že už teď nejsme naší nejlepší verzí.
Toto je naprosto přirozené, a na těchto obavách není nic špatného. Všichni tím procházíme. Já jsem se takto cítil během dnešního rána asi desetkrát.
Klam toho, co neděláme
Myslím si, že máme představu, že v alternativním světě je verze našeho Já, která by mohla vést daleko lepší život. Která je naprosto produktivní (žádné lelkování!), nenechá se rozptýlit, dosáhne všech svých cílů. A tato verze naší osoby zároveň cestuje, zažívá skvělé zážitky, žije vysněný život s úžasnými přáteli a partnerem. Učí se nové schopnosti, čte, dozvídá se o různých fascinujících tématech. A to všechno s dokonalým tělem, jak jinak.
Tato alternativní verze naší osoby však neexistuje a nikdy nebude.
Všechno co máme je naše všední Já, které máme na krku.
Tudíž bychom se měli snažit „vytřískat“ to nejlepší z toho, co máme. Na chvíli se zastavte a zaměřte se na vaše aktuální a reálné Já a řeknětě: „Hej, jsi OK. V něčem jsi vážně skvělý. V něčem máš jisté nedostatky. Ale tak to má každá pozemská bytost. V každém případě, jsi dostatečně dobrý. A, mimochodem, mám tě rád.“
Neexistuje perfektní verze vašeho života, vás. Není zde jakási perfektní věc, kerou byste měli právě teď dělat, žádný seznam věcí, které byste měli udělat právě dnes.
Existuje pouze přítomný moment…a tento moment zahrnuje veškeré vaše nespokojenosti ať už s vámi samotnými či s ostatními lidmi. Tyto nespokojenosti prostě jsou součástí okamžiku, který právě prožíváte.
Takže buď můžete být nespokojení a nebo pracujte na tom, jak být spokojení.
Spokojenost a ocenění všedního okamžiku
Ta druhá možnost, kterou jsem výše zmínil, je jednoduchá (ale ne lehká).
Jak na to:
1. Zpomalte a všimněte si, že se obáváte toho, co neděláte. Povšimněte si toho pocitu nespokojenosti sami se sebou či aktuální situací.
2. Přijměte svůj pocit nespokojenosti jako část sebe sama a povolte si ho cítit. Povšimněte si, jak se při tom vaše tělo cítí.
3. Ponořte se do přítomného okamžiku: Co právě teď děláte? Plně se soustřeďte na to, čemu se momentálně věnujete, ať už je to cokoli.
4. Pociťte, že právě tento přítomný okamžik je dostačující. Nemusí to být jiné, nemusí to být lepší. Je to skvělé, tak jak to je, svým vlastním způsobem. Jako vy.
Toto je jen cvičení v uvědomění. Není to něco, v čem se zdokonalíte. Připomenete si to, a pak to zapomenete. Pak si to opět připomenete, a znovu zapomenete. To je na tom to zábavné.
A mimochodem, tento příspěvěk je jakousi poznámkou mně samotnému, abych si pamatoval, že to mám dělat. Je to také průvodce pro všechny, kteří z toho sami něco vytěží.
Nechť je pro vás tento okamžik, a kterýkoli další, plný spokojenosti.
