Pokud vám někdo říká, že mu je fuk, co si o něm druzí myslí, pak lže.
Není to jedno nikomu z nás.
Každý chce v očích druhého vypadat dobře. Řešíme, jak vypadáme, jak nás berou, jestli si myslí, že jsme super, že jsme v pohodě. Je to důvod, proč existují Instagram, Facebook, Twitter, blogy a zrcadla.
Neustále s tím bojujeme. S obavou, jak nás vnímají druzí. Děláme si starosti, jestli máme to správné oblečení, jak vypadá naše tělo, naše vlasy (nebo nedostatek vlasů), jestli se lidé zasmějou tomu, co jsme napsali, lajknou naše fotky nebo statusy. To ubírá strašně moc energie.
Nemůžeme to úplně vypustit, to nemáme v povaze. Můžeme si říct, že na názorech druhých nezáleží nebo že o nás ve skutečnosti lidi tolik nepřemýšlí. Stejně nás to ale nezastaví a budeme o tom přemýšlet.
Co můžeme tedy udělat?
Můžeme si těchto momentů víc všímat a uvědomit si, že se jimi nemusíme řídit. Jde o jakousi vlnu, která se přelije stejně jako mraky nad horou. Odejde to a zmizí, když se v tom nebudeme moc plácat.
Pak můžeme jít do hloubky a vidět, jací jsme doopravdy, že jsme dobří a hodní. Chceme jen lásku a ocenění. Máme strach, že nás lidi nebudou mít rádi, že nás odsoudí. To jsou zkrátka lidské obavy. Pod tím vším jsme ale v pořádku.
Vyzývám vás. Dejte si teď minutu času a přemýšlejte nad tím.
Vnímejte se. Dobro i dostatečnost. Jsou ve vás. Můžete si je přitáhnout, když zase přijdou obavy.
Ať už si o vás totiž ostatní myslí cokoli, vy víte, že uvnitř vás je všechno v pořádku.
