Včera odpoledne jsem si vyšel na dlouhou procházku.
Měl jsem den volna. Byl jsem unavený, demotivovaný a soustředil jsem se na jeden důležitý úkol. Proto jsem se rozhodl se jít projít.
Vzal jsem si svačinu, knihu a vodu do batohu, navlékl běžecké šortky, triko, boty a čepici. Bylo horko, ale naštěstí už pět odpoledne.
Líbilo se mi to. Měl jsem dobrý pocit, že se hýbu a že jsem venku. Cítil jsem svobodu a oprostil se od práce doma. Cestou jsem potkával jiné chodce, cyklisty, děti, co si hrály na hřištích, a zamilované páry.
Šel jsem asi hodinu, než jsem si dal pauzu na jídlo, vodu a trochu čtení. Mezitím mě začalo pálit chodidlo, ale ignoroval jsem to. Slunce pomalu zapadalo a stíny se rozpínaly, ale bylo stále teplo.
Po odpočinku jsem zase vyrazil. Byl jsem uklidněný z chůze, trochu mě bolely nohy, ale nebylo to nic hrozného.
Po pár hodinách to ale začalo být nepříjemné. Dlouho jsem se takhle neprocházel a začal jsem nad tím přemýšlet. Chtěl jsem cítit trochu nepohodlí, tak jsem pokračoval dál. Ať už si moje hlava stěžovala, nebo ne. To přeci zvládnu.
Slunce začalo rudnout a mně to z nějakého důvodu připomínalo 80. léta. Bylo to dechberoucí, tak jsem se zastavil, abych tu krásu vyfotil, ačkoli můj foťák nemohl tu nádheru snad ani pojmout. No jistě. Jak jsem psal ve svých předešlých článcích. Měl bych být schopen si to užít, i bez focení a potřeby to s někým sdílet, že?
Zastavil jsem se znovu v jednom malém lesíku a dal se opět do čtení. K tomu jsem si dal pár dobře zasloužených sušenek.
Po chvíli jsem zase pokračoval v procházce. Obdivoval jsem fialovou a oranžovou oblohu a podivně růžové slunce. Nikdo okolo mě nevypadal, že by ho ten obraz tolik ohromoval, ale já cítil úžas a radost.
Moje nohy už byly unavené. Domů jsem to měl ale ještě aspoň 7 kilometrů, takže jsem nezastavil. Světlo postupně zmizelo úplně, až byla noc a já šel potmě. Bylo ticho, byl jsem sám. Rád bych společnost, ale co se dalo dělat.
Dorazil jsem asi o čtyři hodiny a nejméně 16 kilometrů později a dal si doma pivo. Tu noc jsem spal nejlíp za poslední měsíc.
Dobrá procházka vám může pomoci vyčistit si hlavu, zbavit se stresu a pomoci vidět majestátnost života, které si doma nemusíte všimnout. Už se nemůžu dočkat, až půjdu příště.
To jako fakt, jo?! Kdo by to byl řekl, že procházka v přírodě zlepší psychiku, no hlavně je o tom potřeba hned napsat článek. A ona je ta příroda tak skutečná! Netušila jsem, že degenerace lidstva postupuje tak rychlým tempem :-(
Děkujeme, Jani, za komentář :-) Měj se krásně….Nechť nás příroda všechny vyléčí :-)
A já si zase myslím, Jano, že takové články jsou potřeba. Všichni jsme mistři teorie a všechno dobře víme. Akorát v tom každodenním spěchu na ty úplně obyčejné věci zapomínáme. Takže i kdyby článek motivoval byť jediného člověka, přinesl víc užitku než Váš nic neříkající komentář. Hezký den. ;-)