V poslední době, když se chci uklidnit a dostat do pohody, představím si prázdný pohár. Ptáte se proč to vlastně dělám?
V okamžiku, kdy otevřeně vnímáte všechno, co vás obklopuje a co se vám děje, nacházíte se v jednom z nejklidnějších a nejuvolněnějších stavů vůbec. Jenom nasáváte krásu světa kolem sebe (sebe nevyjímaje), vnímáte světla, barvy, tvary, zvuky, doteky, prostě jen vnímáte.
Pokud jste opravdu otevření a přijímáte přítomný okamžik se vším všudy, je to úžasné – všímáte si i toho, co byste normálně přehlédli a začnete oceňovat detaily všeho, co je kolem vás.
Většina z nás o tyto zážitky přichází. Chodíme kolem jako ve snu, myslíme na to, co musíme udělat, omíláme si v hlavě příběhy, které se nám staly.
A o to právě jde. Pokud máme mysl plnou myšlenek a příběhů, prostě nemůžeme vnímat přítomný okamžik. Nevidíme, co se kolem děje protože jsme chyceni v našem běžném stavu mezi sněním a vědomím.
Nemůžete naplnit pohár, který je už plný.
Já se tedy snažím, aby můj pohár byl stále více méně prázdný.
Snažím se navnímat, když moji mysl zaplní nějaká historka nabitá emocemi, která mne blokuje v tom, abych mohl vnímat můj současný stav, tento okamžik.
Uchopím ji, prozkoumám a nechám ji odtéct ze svého pomyslného poháru.
Poté si plně vychutnávám a nasávám tento okamžik všemi svými smysly. Zjišťuji, jak se cítím ve svém těle. Vnímám, co mi právě probíhá hlavou.
Samozřejmě po chvíli jsem opět lapen do svých myšlenek. Jakmile to ale zjistím, znovu vyprázdním svůj pohár. A tak stále dokola. Snažím se mít svůj pohár co nejprázdnější a to mi umožňuje naprosto se otevřít všemu, co se právě kolem mne odehrává, té kráse a štěstí právě probíhajícího okamžiku.
