Zdraví & Fitness – zenhabits.cz

Skvělé pokroky s každodenním tréningem

Několikrát jsem si na vlastní kůži ověřil sílu pravidelného tréningu. Musím říci, že z mé zkušenosti je nejlepší praktikovat denně, ale tréning několikrát týdně vám také dobře poslouží. Budete překvapeni jaký pokrok můžete zvládnout i když aplikujete pouze krátké tréningy či cvičení, ale opravdu pravidelně.

Tady pár příkladů z mého denního rozvrhu:

Každodenní 10minutovka jógy : Nejsem zkušeným jogínem, jsem hrozně nepohyblivý a protože jsem se jógové praxi věnoval jen sporadicky, neviděl jsem téměř žádný progres. Aktuálně se věnuji cvičení jógy jenom 10 minut denně (většinou zvládnu jen pár pozdravů slunci)….když jsem s tím začínal, moje ramena v pozici psa trpěla a hodně rychle se unavila. Ale teď, po pár týdnech jsem zjistil, že jsem schopen zůstávat ve všech pozicích mnohem déle a to bez nějakého většího snažení. Opravdu tedy vidím poměrně značný posun ve svém tréningu jógy a to pouze za 10 minut denně! Samozřejmě jsem si vědom toho, že toto není hlavním cílem jógové praxe – jóga je hlavně o práci s myslí a rovnováhou, ale stejně je to úžasné vidět takový pokrok za tak krátkou dobu.

Běhám s Evou 3-4x týdně: Začali jsme s Evou praktikovat tréning na půl marathon podle No Meat Athlete asi před 6-7 týdny. Běháme tak 3-4x týdně podle toho, jak naše rozvrhy dovolí a když jsme začínali byli jsme oba dost z formy. Eva si dokonce musela několikrát dát pauzu když jsme běželi 2 míle a já jsem byl také hodně daleko od své vrcholové formy. Ale o šest týdnu později – a to pouze po takových pohodových tréninzích – vidíme obrovskou změnu. V žádném případě na sebe nijak netlačíme, jen a pouze onou pravidelností dosahujeme solidního pokroku.

Učím se 10-20 minut denně: Začal jsem se učit hrát starodávnou Čínskou hru s názvem Go. Učím se ji už téměř rok a stále jsem v ní opravdu špatný. Pravda je, že kdybych se více věnoval jejímu studiu už bych mohl být mnohem lepší. Ale místo toho se ji učím hrát zhruba 10-20 minut denně a vidím i tak, že se moje schopnosti předvídání a kalkulace soupeřova tahu zelpšily. Stále nejsem silným hráčem, ale pomalu se jím stávám a přitom studiu věnuji pouze minimum času.

Trénuji shyby se svým synem 3x týdně: Před pár týdny jsme se já a můj 13 letý syn rozhodli začít s takovou malou soutěží v počtu shybů. Třikrát týdně si v průběhu dne dám pět sérií shybů. Když jsem začínal, zvládl jsem v jednom setu 10-11 opakování, teď jich dám 16-17 v každé sérii. Za méně než dva týdny. Tenhle posun mi připadá jako velké povzbuzení, což.

Každodenní cvičení pozornosti – příklad mého klienta: Koučuji klienta, který každý den praktikuje cvičení pozornosti, trénuje se v tom, aby udržel pozornost pokaždé o něco déle. Každý den tomu věnuje 15 minut, což není moc, ale sám pozoruje nárůst pozoronosti i když zrovna onu praxi nevykonává.

Jen trochu každodenní rutiny stačí, nebo to zkuste alespoň několikrát týdně. Opravdu nebudete litovat investovaného času.

A na závěr ještě, co mne toto každodenní cvičení naučilo:

Pokud se něco učíte, tak méně zapomínáte. Studovat pár hodin denně je super, ale pokud tento řetěz na pár dní přerušíte, začnete zapomínat. Denní sudijní seance, i když jsou krátké, narušují proces zapomínání. Je prostě mnohem efektivnější nesklouzávat zpět, ale spíše si udržovat směr kupředu.
Pokud jste slabí, sesílíte bez nebezpečí zranění. Je velmi složité zesílit pokud jste opravdu slabí (ať už se jedná o jógu, běh, shyby, či cokoliv jiného) Malé a pravidelné dávky cvičení vás opravdu posílí. Pokud začnete najednou tlačit na pilu, naložíte si hodně tréningů, velká očekávání, může se vám snadno stát, že se zraníte, nebo že sami sebe demotivujete protože máte prostě příliš velké přestavy. Pomalu, ale jistě je to prostě lepší.
První týden není vidět téměř žádný pokrok, ale za pár týdnu už ano. Pokud si správně a denně dávkujtete malé tréningy, nebo studijní chvilky, zpočátku neuvidíte rozdíl. Je to tak v pořádku, jen setrvejte ve svém snažení. Po pár týdnech už uvidíte solidní posun a po měsíci už budete svědky zásadního zlepšení. Jen stačí vydržet.
Malé dávky jsou jednodušší pro to, abyste je každý den zvládli. Pokud chcete trénovat každý den hodinu, s největší pravděpodobností u toho dlouho nevydržíte. Často vám prostě dojde energie, nebo když zrovna budete hodně zaneprázdění, tak se na tréning vykašlete, protože prostě nebudete mít tu hodinu navíc. Možná pak vynecháte 2-3 dny za sebou – a najednou je tu ztráta motivace a tak vás to odradí, že přestanete trénovat úplně. Opravdu je lepší si dávkovat malé časové úseky, protože je to mnohem snažší, když víte, že vás čeká jenom 10-15 minut a také je samozřejmě jednodušší si najít těch 10 minut i v přeplněném časovém rozvrhu.
Udělejte si z toho zábavu. Vykonávání povinností je nudné a těžké a vy to vzdáte moc brzo i když by to mělo být jen 10 minut denně. Místo toho si z povinosti udělejte hru, na kterou se budete těšit. Nebo mini-meditaci, která vám pomůže najít klid a rovnováhu, čas na relax. Nebo komzelný moment plný lásky. Vytvořte si vždy aktivitu, kterou budete milovat a na kterou se budete těšit.
Zkuste to hned teď. Přiveďte si každý den do svého života tuhle malou magii. Praktikujte s láskou, vděčností, denně a radostně.

Skončete to s rozptylováním

Dnes jsem z mého telefonu odstranil několik aplikací: Twitter, Reddit, Feedly, Snapchat, aplikace N.Y. Times a další.

Končím s rozptylováním, nebo se o to alespoň snažím.Ve skutečnosti jsem udělal seznam věcí, se kterými jsem se rozloučil:

Twitter (s výjimkou publikování mých nejnovějších článků)
Reddit
Oblíbené blogy a webové stránky
Zprávy (většinu času)
YouTube (nebo jiné weby s videem, kromě těch, které potřebuji)
Nakupování, kupování zbytečností
Čtení více než jedné knihy najednou
Další projekty
Neustálé kontrolování mobilu
Kontrolování e-mailů / zpráv více než 3x za den
Otvírání stále nových a nových karet na internetu (pokud to není absolutně nutné)
Čtení při jídle
Oblečení, knihy, vybavení, které nepotřebuji
S potřebou stále něco dělat

To neznamená, že můžu tohle všechno škrtnout ze života najednou a definitivně. Jsem si naprosto jistý, že to bude těžká cesta. A také to neberu jako striktní nařízení, ale spíše jako pokyny, které mi pomohou žít v plném vědomí. Ale je mým záměrem prostě nechat tyto věci jít.

Proč? Protože rozptýlení je berlička, duševní zvyk, útočiště pro mysl.

Skrze rozptylování prokrastinujeme a také jej používáme ke skrývání.

A co že nám pomáhá rozptylování skrývat?

Nudu
Těžké emoce
Možnost být v přítomnosti
Věci o sobě, které se nám nelíbí
Sebe před ostatními lidmi
Nepohodlí a strach
Odpor
Naše duševní vzorce
Strach z toho, že zrovna nic neděláme
Naše obavy, že nás život nenaplňuje, že nejsme dost dobří

Možná si teď myslíte: „No, co je špatného na tom, si na chvíli od toho všeho odpočinout ? Kdo chce stále čelit všem těm děsivý věcem tam venku? „Zjistil jsem, že skrývání se před těmito problémy je nepřiměje, aby zmizely, prostě to nijak nepomůže. Jediná věc, která mi kdy pomohla, je čelit svým potížím s otevřeností, odvahou, zvědavostí a čestností. Pokud obtížné situaci dáme veškerou svou milující pozornost, velmi nám to pomůže k řešení celého problému.

Takže skrývání není to, co chci dělat. Jsem upřímný vůči sobě a přiznávám, že se občas nechám rozptýlit, abych mohl utéct a skrýt se. Mým záměrem ale je svým potížím čelit, ne se skrývat.

Možná se teď ptáte: „A proč si nemohu dopřát trochu rozptýlení, malou duševní přestávku?“ Nemyslím si, že by bylo něco špatného na tom, nechat svou mysl odpočinout – nesnažím se být stále produktivní. Jen se snažím zachytit tu chvíli, kdy se utíkám k rozptýlení a místo něj se prostě zabývat strachem, který se za tímto útěkem skrývá. Chci odpočívat, cvičit, chodit na procházky, meditovat, být přítomen – ne neustále pracovat. Odpočinek je důležitý, ale rozptylování není jediným způsobem, jak můžeme odpočívat. Rozptylování není jediným způsobem, jak se bavit. Upřímně, rozptylování je prostě berlička.

Nechci vám tu dávat žádný recept na život, ani nikoho nesoudím za jeho zvyk se rozptylovat – i já mám své spouštěče rozptylování, se kterými se chci vypořádat, tudíž nejsem ani v pozici někoho posuzovat. Jenom jsem si říkal, že bych mohl přiblížit lidem, které miluji svůj současný záměr a praxi. A dát jim vědět, že to dělám s láskou.

5 klíčů k formování jakéhokoliv návyku

My všichni bojujeme se svými návyky – jak se jich držet, jak zůstat motivováni, jak vůbec začít, jak vyřešit porušení návyku? S tím vším můžeme každodenně zápasit.

Změnit naše návyky totiž znamená změnit naše životy. Pokud se zasekneme na současných zvycích, náš život se zasekne s námi. Budeme stát na místě a dělat věci jen protože je tak děláme vždy.

Jestli chcete zhubnout, překonat prokrastinaci, napsat knihu, být fit, žít v bdělé pozornosti … musíte rozvíjet své návyky.

Naštěstí je tento proces jednodušší, než si většina lidí uvědomuje.

Jednoduchý, ale ne snadný. Musíte cítit odhodlání a opravdu chtít provést onu změnu. V opačném případě skončíte vždy, když se věci nebudou vyvíjet podle vašich představ.

Tady je první věc, kterou je třeba mít na paměti.

Vyberte si pouze jeden návyk. Ano, budete chtít změnit spoustu věcí. Mějte však na mysli tuto mou radu a držte se jí. Později můžete začít pracovat na více věcech najednou, ale teď se zaměřte jen na jednu.

Dále pak postupujte podle těchto jednoduchých kroků:

Klíč první. Začněte maličkostmi.

Maličkosti jsem zmínil zde na blogu už asi tak miliónkrát, takže si teď třeba myslíte, že tuto část můžete přeskočit – ale nedělejte to. Je to opravdu ta nejdůležitější věc. Začněte jen s jednou maličkostí. Jak malou? Jen meditujte po dobu 2 minut. Nebo se 5 minut věnujte psaní. Udělejte 5 kliků nebo si zacvičte 5x pozdrav slunci. Stačí sníst jeden kousek zeleniny denně. Pokud začnete s maličkostmi, odstraníte přirozený odpor ke změnám a novým začátkům, což je ta nejtěžší část celého procesu. Kdysi jsem si říkal: „Jen si oblékni boty a vyjdi ze dveří,“ a tak jsem si vytvořil svůj návyk na běžecký trénink. Díky tomuto malému zvyku jsem uběhl už několik maratónů a ultra maraton. Pro meditaci si třeba řekněte: „Stačí si dát zadek na polštář.“ Pro kreslení stačí vyndat svou podložku a tužku.

Klíč druhý. Odeberte si možnost volby.

Nemyslete na to – rozhodněte se dopředu, že to budete dělat každý den ve stejnou dobu alespoň měsíc. Prostě každý den nedělejte rozhodnutí. Stačí začít. Najděte nějaký spouštěč, už máte ve svém každodenním životě (jako je probouzení nebo sprchování, čištění zubů, spuštění kávovaru, oběd, cokoliv) a použijte to jako spouštěč pro otázku kdy / poté: „Když se probudím, budu meditovat po dobu 2 minut.“ Tam, kde se akce bude denně odehrávat si ponechte nějakou připomínku. Hlavním bodem ale je, že se rozhodnete to dělat každý den, a pak to prostě uděláte bez přemýšlení.

Klíč třetí. Delegujte odpovědnost.

Zainteresujte nejméně jednu osobu jako odpovědného partnera. Nebo skupinu přátel. Nebo svého běžeckého partnera. Nezáleží na tom, jak si to nastavíte, ale mít někoho, kdo na vás dává pozor, znamená mnohem větší pravděpodobnost, že odoláte svodům minulosti, když vás budou lákat do svých osidel.

Klíč čtvrtý. Udělejte z toho zábavu a projevujte vděčnost.

Nepřijímejte nový návyk jako by to byla jen nepříjemná povinnost. Podívejte se, jestli si tuto cestu také můžete vychutnat. Jak do rutiny vnést zábavu, hravost, radost? Můžete uprostřed vašeho tréninku pocítit vděčnost? Je mnohem větší pravděpodobnost, že se budete držet svého návyku, pokud se budete soustředit na části, které se vám líbí, než jen bezmyšlenkovitě kontrolovat seznam úkolů.

Klíč pátý. Buďte odhodlaní.

Proč vlastně chceš změnit tento návyk? Zamyslete se nad tím během prvního týdne, který věnujete změně svého návyku. Jaký hlubší důvod máte? Chcete tím pomáhat druhým? Nebo je to akt sebe-lásky, abyste mohli být zdravější nebo šťastnější? Pokud to děláte jen proto, že si myslíte, že byste měli, nebo protože to zní skvěle, opravdu se nikam neposunete.

Můžete začít jen s prvním klíčem, ale doporučil bych, abyste během prvního týdne nebo dvou přidali tolik z dalších čtyř klíčů, kolik můžete, protože s každým z nich zvýšíte své šance na úspěch.

Toto je opravdu možné zvládnout. Můžete změnit staré způsoby tím, že vědomě děláte něco nového opakovaně, dokud se to nestane zvykem. Na začátku dělejte malé kroky, odstraňte volbu, abyste si nevymýšleli, zda začít či ne, přidejte odpovědnost a pochopte svou motivaci, abyste překonali odpor a v neposlední řadě najděte vděčnost v rámci celého procesu.

Jeden zvyk denně. Malé kroky s vědomým záměrem, podporou a úsměvem. A tak můžete ovlivnit celý svět.

Mít rád zdravé jídlo je volba

Mám teorii, kterou už nějakou dobu testuji. To, jestli vám něco chutná nebo ne, je volba!

Věřím, že vám ledacos nevoní: zelenina, lilek, kapusta nebo tofu.

Zjistil jsem ale, že chutě se mohou měnit. Dokonce úmyslně:

Nesnášel jsem zeleninu. Teď jí miluju.
Nesnášel jsem sojové mléko, když jsem ho poprvé ochutnal. Teď ho piji denně.
Neměl jsem rád hnědou rýži. Teď si ji dám mnohem raději než bílou.
Miloval jsem sladkosti, ale vzdal jsem se jich. Dal bych si, ale už mě to netěší jako dřív.

A tak dál. Chutě se mi změnily několikrát za život.

Proč nemají lidé rádi některá jídla, když se chuť k nim může změnit? Protože na ně nejsou zvyklí! Jakmile si na jídlo zvyknete, může chutnat skvěle.

Proč nám nechutná to, na co nejsme zvyklí? Protože od jídla očekáváme, že jaksi zapadne do měřítka, které v sobě máme. Kritéria pro dobré jídlo, která existují v rámci naší komfortní zóny. Jde o naše očekávání, a pokud se s ním jídlo nesetká, nechutná nám. Nejde o to, že by chuťově bylo špatné. Hodně lidí například nemá rádo hořká jídla, já je ale miluji. Jídlo nechutná dobře, protože nám nesedí, nezapadá do našich očekávání.

Co kdybychom se ale našich očekávání zbavili? Co kdybychom například řekli: „Jídlo nemusí nijak specificky chutnat, vyzkouším něco nového.“

Slyšel jsem o jednom expertovi na víno, který si chtěl rozšířit paletu chutí a tak koštoval různé věci. Třeba i hlínu. Strčil si ji do pusy a ochutnával. Většina lidí by se cítila zhnuseně, ale co když prostě jen chcete zjistit, jak to chutná?

Buďte zvídaví. Objevujte nové chutě. Zahoďte svoje očekávání a soudy za hlavu. Možná odhalíte něco nového.

A mimochodem: Toto se dá promítnout do čehokoliv na světě. Nejenom do jídla.

Vědomý život

Většina z nás jde životem, je vzhůru, ale přitom jenom jede podle zajetých vzorců, které vyvinula během života. Děláme domácí práce, jsme online, v práci a ani o tom moc nepřemýšlíme.

Porovnejte si to s myšlenkou na vědomý život. Vše, co děláte, činíte vědomě a naplňujete u toho alespoň jednu z vašich hlavních hodnot (například soucit). Vše děláte vědomě.

Je pravda, že hodně činností děláme s nějakým záměrem. Myji nádobí, protože nechci mít doma nepořádek nebo hmyz v kuchyni. Jezdím do práce, protože si musím nějak vydělat peníze. Vozím děti do školy, protože se musí učit. Jakmile to ale opakuji každý den, záměr odpluje někam do pozadí a už si ho ani neuvědomuji.

Záměr víme od začátku, nemusíme o něm proto přemýšlet.

Co když to ale změníme?

Co kdybyste si byli vědomi velice dobře toho, proč děláte, co děláte? Jak by to změnilo váš život?

Co kdybyste umyli nádobí, ale předtím si řekli, dělám to pro svoji rodinu, aby měli radost a abych u toho uklidnil/a vlastní mysl? Mytí nádobí bude najednou daleko důležitější a přestane být nudné.

Rozdíl je v záměru.

Z jízdy do práce se může stát cesta za přáteli, kterým jedu pomoci, udělám jim radost a získám zadostiučinění. Jízda je najednou veselejší a pravděpodobně vás nerozruší ani ten řidič, co vám nedal přednost.

To je vědomý život.

Praktikuji ho po kouskách každý den. Ne neustále, ale čím dál tím víc. Když to dělám, cítím se jinak. Můj život má větší smysl, víc ho prožívám, v každé činnosti je daleko víc radosti.

Proto pro vás mám jednoduchý návod na to, jak žít víc vědomě:

Než půjdete do další činnosti vašeho dne, zastavte se, zavřete oči a v duchu si dejte záměr. Proč to dělám? Je to kvůli druhým? Chci někomu udělat radost? Zlepšit svět? Je to z vděčnosti, že mám práci nebo dobroty k ostatním?

A pak, když jdete do akce, si svůj záměr připomínejte.

Je to malý krok, ale budou to právě tyto momenty, kdy budete žít opravdu vědomě.

Moje čtyři přikázání

Gretchen Rubin, která má skvělý blog s názvem Projekt Štěstí nedávno napsala příspěvek, kde radí, aby si lidé napsali svoje vlastní osobní přikázání. A to mě donutilo k zamyšlení. Jaká jsou ta moje?

Gretcheniných Dvanáct přikázání jsem si velice oblíbil, a to ještě před tím, než jsem začal psát Zen Habits, ale až teď jsem se nad nimi skutečně zamyslel.

Je to těžká otázka. Mnoho z nás má různé ideály, které bychom rádi v životě ztvárnili. Jak si vybrat? Začal jsem přemýšlet nad tím, jaká je moje osobní filosofie. Vytvořil jsem si seznam a pak ho zjednodušil. Určitě by to šlo ještě víc (stačilo by asi i jedno přikázání), ale můj list se mi líbí. Ukazuje mi různé věci, kterých se v životě snažím dosáhnout.

Původně jsem měl na svém seznamu 12 činností, ale zkrouhnul jsem je. Tady jsou moje 4 přikázání:

Buď přítomný.
Snaž se pochopit a přijímat.
Měj soucit a vášeň.
Dělej méně.

A zde jsou činnosti, které jsem ze svého seznamu vymazal: usmívej se, jdi pomaleji, buď láskou, udělej to hned, zjednodušuj, buď jemný. Některé jsem také nakombinoval. To vidíte u dvojky a trojky.

Buďte v klidu

Buďte v klidu.

Aspoň na chvíli.

Naslouchejte světu kolem sebe. Vnímejte svůj dech, jak jde dovnitř a ven. Poslouchejte svoje myšlenky. Všímejte si detailů ve vašem okolí.

Buďte v míru a poklidní.

V dnešním moderním světě je neustálá aktivita a pohyb něco jako standard. Když ne pro naše těla, minimálně pro naše hlavy a pozornost. Neustále někam spěcháme, něco děláme, mluvíme, emailujeme, posíláme a čteme zprávy, klikáme na internetu z jedné stránky na druhou.

Jsme neustále aktivní, připojení, přemýšlíme a mluvíme. Není čas na klid. A sezení před blikajícím počítačem nebo uřvanou televizí rozhodně nemůžeme počítat jako odpočinek.

Platíme za to tuto cenu: ztrácíme čas na to se pozastavit a zamyslet, pozorovat okolí, naslouchat. Přicházíme o klid.

A co je horší: všechen ten spěch je strašně neefektivní. Vím, že v dnešní společnosti se tvrdí, že je to důležité, odpočinek je brán jako lenost, pasivita a neproduktivita. Ale někdy je až moc akce horší, než když neděláte nic. Můžete zběsile pobíhat, být hlasití a udýchaní a přitom nic nemít hotovo. Nebo můžete udělat všechno, ale nic, co by bylo skutečně důležité. Svojí snahou být akční můžete všechno ještě zhoršit.

Když jsme nuceni být v klidu – čekáme u doktora, na autobus nebo vlak, cítíme se nepříjemně a snažíme se najít si nějakou činnost. Vezmeme do ruky mobil, notebook, úkolníček, knihu nebo se ošíváme. Na klid nejsme zvyklí.

Dejte si chvilku na to, abyste se zamysleli na tím, jak trávíte dny. V práci, po práci, když se vypravujete do práce, večer a o víkendech. Spěcháte? Neustále něco čtete, kontrolujete zprávy, koukáte na novinky a nesmí vám nic uniknout? Snažíte se neustále zvládnout toho, co nejvíc, odškrtáváte si úkoly jako robot a prolétáváte skrz svůj denní harmonogram?

Takhle chcete strávit svůj život?

Pokud ano, potěš pánbůh. Pokud ne, dejte si pauzu a vyklidněte se. Nemyslete na to, co všechno musíte udělat nebo co už jste zvládli. Prostě jenom buďte.

Pak, po minutě nebo dvou, popřemýšlejte nad svým životem a jaký chcete, aby byl. Podívejte se na něj a představte si, že je klidnější, děláte toho méně, méně spěcháte. Představte si více klidu, času na zamyšlení, pohody.

Pak se tou představou staňte.

Je to dost jednoduché. Vše co musíte udělat je v klidu sedět každý den. Jakmile si na to zvyknete, zkuste ubrat práci. Pokud odhalíte, že zase spěcháte, pořádně se nadechněte a vydechněte. Dýchejte, zpomalte, buďte přítomní. Najděte radost teď, v tomto okamžiku místo toho, abyste na ni neustále čekali.

Vychutnejte si klid. Je to poklad, který máme neustále k dispozici.

Realita tohoto okamžiku

Jak tak sedíte a čtete tenhle článek, zastavte se a zkuste trochu vnímat svoje okolí, kromě počítače nebo telefonu…co se právě teď děje?

Koukáte na tyto řádky a možná máte několik úkolů, které musíte dnes udělat na svém počítači, ano. Ale je tu také vaše tělo. Jak se cítíte? Máte kolem sebe prostor, možná jiné lidi. Nablízku je i příroda, alespoň částečně.

Pozastavte se a opravdu se podívejte na realitu okamžiku.

Jak tak procházíme dnem, jsme často vystresováni z toho, co všechno musíme udělat a z toho, co neděláme nebo nestíháme. Bojíme se budoucnosti a prokrastinujeme, protože máme strach, že bude úkol až moc těžký. Máme pocit, že nejsme dost dobří, přirovnáváme se k druhým a myslíme si, že na ně nemáme. V hlavě si přehráváme dokola rozhovory, které se už staly.

To všechno se odehrává v naší mysli, je to ale všechno jenom výmysl. Ve skutečnosti jsme v pohodě. Ve skutečnosti existuje tolik věcí, za které můžeme být teď a tady vděční.

Jde o věci, které probíhají právě teď. Kombinace zvuků, barev, tvarů a pachů, které se už se takhle přesně neseskupí, nikdy. Způsob, jakým se cítí vaše tělo, myšlenka, kterou máte v hlavě, už vás přesně takhle nikdy nenapadne.

My sami se také neustále měníme. Přemýšlíme nad sebou jako nad někým, kdo je stejný, ale naše já je před přečtením a po přečtení tohohle článku už jiné. Stejně jako to, co se probudilo dnes ráno. Dějí se nám různé věci, které nás ve větším či menším měřítku mění.

Naše já se tedy za chvíli změní a pak znovu a znovu… Já, kterým jsme teď už nebude nikdy znovu existovat.

Tohle je naše podstata. Ve skutečnosti se neměníme jenom my, ale i vše kolem, jen to nemusí být vždy tak nápadné. Každý se mění. Každý okamžik je jen výstřižek z neustále měnícího se kolosu, který spolu vzájemně interaguje.

To je realita okamžiku. Nezmeškejme ji.

Toto uvědomění máme neustále na dosah ruky. Během dne, jak přijdou obavy, a když se ztratíme v množství práce, se musíme zeptat sami sebe: „Jaký je tento okamžik doopravdy?“

Nenechte si ujít příležitost

Naším asi největším hříchem je, že si spousty věcí nevážíme a bereme je jako samozřejmost.

Mám proto také chvíle, kdy se za to cítím provinile a ke všemu si připadám někdy děsně líný…..Můj život ve zkratce často vypadá asi takto: Vzbudím se. Pospíchám zkontrolovat svůj email. Pokračuji dalšími drobnými úkony na internetu nebo si čtu. Vůbec mi uniká ta jedinečnost, že dneska je nový den. Já žiju! Byl mi dán další nový úžasný den plný příležitostí… až mi to bere dech.

Já jsem lidská bytost. Mám své tělo a svou mysl, a to je obrovská možnost žít každý den naplno! Ale já si tohle často neuvědomuji. Kdyby k vám někdo přišel a řekl vám: „Hej, můžu ti dát takovou sílu a možnost pomoci změnit 10 lidem jejich život každý den“, šli byste do toho nebo byste radši otevřeli svůj Facebook nebo Instagram a zkontrolovali byste, co je nového? To by byla přeci taková škoda a totálně byste promarnili svou životní šanci. Ale víte, co my (mnohdy nevědomky) vlastně děláme? Hodně marníme své šance. Šance být každý den lepším člověkem a být sami sebou.

Co nám to vlastně přináší být lidskou bytostí?

Co třeba možnost zažívat všechny úžasné věci kdekoliv na světě jsme? Každou minutu vnímáme neskutečné množství podnětů, do kterých se můžeme ponořit a užít si je.

A co takhle fakt, že můžeme věci a situace prozkoumávat, učit se, objevovat, vymýšlet, tvořit, hrát si, představovat si a stavět?

Dokážeme se hluboce spojit s druhým člověkem.

Je tady možnost se starat o druhé, chtít pro ně to nejlepší a nepodporovat hrubé zacházení se zvířaty a tvořit tak lepší svět, ve kterém společně žijeme.

Co takhle možnost, že si tvořím svůj vlastní život a často se mi může stát, že ještě něco mnohem lepšího, než jsem si vůbec uměl/a představit?

Co nám může nabídnout chvíle, kdy nepřemýšlíme nad tím „Co kdyby, co když….“?

Jste ochotni přijmout dar, že jste lidskými bytostmi a že je to váš největší poklad? Je to úleva být konečně a jednou provždy sami sebou tady a teď v té nejlepší možné verzi vás samých?! Cítíte to?

Láska k dlouhým procházkám

Včera odpoledne jsem si vyšel na dlouhou procházku.

Měl jsem den volna. Byl jsem unavený, demotivovaný a soustředil jsem se na jeden důležitý úkol. Proto jsem se rozhodl se jít projít.

Vzal jsem si svačinu, knihu a vodu do batohu, navlékl běžecké šortky, triko, boty a čepici. Bylo horko, ale naštěstí už pět odpoledne.

Líbilo se mi to. Měl jsem dobrý pocit, že se hýbu a že jsem venku. Cítil jsem svobodu a oprostil se od práce doma. Cestou jsem potkával jiné chodce, cyklisty, děti, co si hrály na hřištích, a zamilované páry.

Šel jsem asi hodinu, než jsem si dal pauzu na jídlo, vodu a trochu čtení. Mezitím mě začalo pálit chodidlo, ale ignoroval jsem to. Slunce pomalu zapadalo a stíny se rozpínaly, ale bylo stále teplo.

Po odpočinku jsem zase vyrazil. Byl jsem uklidněný z chůze, trochu mě bolely nohy, ale nebylo to nic hrozného.

Po pár hodinách to ale začalo být nepříjemné. Dlouho jsem se takhle neprocházel a začal jsem nad tím přemýšlet. Chtěl jsem cítit trochu nepohodlí, tak jsem pokračoval dál. Ať už si moje hlava stěžovala, nebo ne. To přeci zvládnu.

Slunce začalo rudnout a mně to z nějakého důvodu připomínalo 80. léta. Bylo to dechberoucí, tak jsem se zastavil, abych tu krásu vyfotil, ačkoli můj foťák nemohl tu nádheru snad ani pojmout. No jistě. Jak jsem psal ve svých předešlých článcích. Měl bych být schopen si to užít, i bez focení a potřeby to s někým sdílet, že?

Zastavil jsem se znovu v jednom malém lesíku a dal se opět do čtení. K tomu jsem si dal pár dobře zasloužených sušenek.

Po chvíli jsem zase pokračoval v procházce. Obdivoval jsem fialovou a oranžovou oblohu a podivně růžové slunce. Nikdo okolo mě nevypadal, že by ho ten obraz tolik ohromoval, ale já cítil úžas a radost.

Moje nohy už byly unavené. Domů jsem to měl ale ještě aspoň 7 kilometrů, takže jsem nezastavil. Světlo postupně zmizelo úplně, až byla noc a já šel potmě. Bylo ticho, byl jsem sám. Rád bych společnost, ale co se dalo dělat.

Dorazil jsem asi o čtyři hodiny a nejméně 16 kilometrů později a dal si doma pivo. Tu noc jsem spal nejlíp za poslední měsíc.

Dobrá procházka vám může pomoci vyčistit si hlavu, zbavit se stresu a pomoci vidět majestátnost života, které si doma nemusíte všimnout. Už se nemůžu dočkat, až půjdu příště.