Štěstí – 3. stránka

Buďte v klidu

Buďte v klidu.

Aspoň na chvíli.

Naslouchejte světu kolem sebe. Vnímejte svůj dech, jak jde dovnitř a ven. Poslouchejte svoje myšlenky. Všímejte si detailů ve vašem okolí.

Buďte v míru a poklidní.

V dnešním moderním světě je neustálá aktivita a pohyb něco jako standard. Když ne pro naše těla, minimálně pro naše hlavy a pozornost. Neustále někam spěcháme, něco děláme, mluvíme, emailujeme, posíláme a čteme zprávy, klikáme na internetu z jedné stránky na druhou.

Jsme neustále aktivní, připojení, přemýšlíme a mluvíme. Není čas na klid. A sezení před blikajícím počítačem nebo uřvanou televizí rozhodně nemůžeme počítat jako odpočinek.

Platíme za to tuto cenu: ztrácíme čas na to se pozastavit a zamyslet, pozorovat okolí, naslouchat. Přicházíme o klid.

A co je horší: všechen ten spěch je strašně neefektivní. Vím, že v dnešní společnosti se tvrdí, že je to důležité, odpočinek je brán jako lenost, pasivita a neproduktivita. Ale někdy je až moc akce horší, než když neděláte nic. Můžete zběsile pobíhat, být hlasití a udýchaní a přitom nic nemít hotovo. Nebo můžete udělat všechno, ale nic, co by bylo skutečně důležité. Svojí snahou být akční můžete všechno ještě zhoršit.

Když jsme nuceni být v klidu – čekáme u doktora, na autobus nebo vlak, cítíme se nepříjemně a snažíme se najít si nějakou činnost. Vezmeme do ruky mobil, notebook, úkolníček, knihu nebo se ošíváme. Na klid nejsme zvyklí.

Dejte si chvilku na to, abyste se zamysleli na tím, jak trávíte dny. V práci, po práci, když se vypravujete do práce, večer a o víkendech. Spěcháte? Neustále něco čtete, kontrolujete zprávy, koukáte na novinky a nesmí vám nic uniknout? Snažíte se neustále zvládnout toho, co nejvíc, odškrtáváte si úkoly jako robot a prolétáváte skrz svůj denní harmonogram?

Takhle chcete strávit svůj život?

Pokud ano, potěš pánbůh. Pokud ne, dejte si pauzu a vyklidněte se. Nemyslete na to, co všechno musíte udělat nebo co už jste zvládli. Prostě jenom buďte.

Pak, po minutě nebo dvou, popřemýšlejte nad svým životem a jaký chcete, aby byl. Podívejte se na něj a představte si, že je klidnější, děláte toho méně, méně spěcháte. Představte si více klidu, času na zamyšlení, pohody.

Pak se tou představou staňte.

Je to dost jednoduché. Vše co musíte udělat je v klidu sedět každý den. Jakmile si na to zvyknete, zkuste ubrat práci. Pokud odhalíte, že zase spěcháte, pořádně se nadechněte a vydechněte. Dýchejte, zpomalte, buďte přítomní. Najděte radost teď, v tomto okamžiku místo toho, abyste na ni neustále čekali.

Vychutnejte si klid. Je to poklad, který máme neustále k dispozici.

Realita tohoto okamžiku

Jak tak sedíte a čtete tenhle článek, zastavte se a zkuste trochu vnímat svoje okolí, kromě počítače nebo telefonu…co se právě teď děje?

Koukáte na tyto řádky a možná máte několik úkolů, které musíte dnes udělat na svém počítači, ano. Ale je tu také vaše tělo. Jak se cítíte? Máte kolem sebe prostor, možná jiné lidi. Nablízku je i příroda, alespoň částečně.

Pozastavte se a opravdu se podívejte na realitu okamžiku.

Jak tak procházíme dnem, jsme často vystresováni z toho, co všechno musíme udělat a z toho, co neděláme nebo nestíháme. Bojíme se budoucnosti a prokrastinujeme, protože máme strach, že bude úkol až moc těžký. Máme pocit, že nejsme dost dobří, přirovnáváme se k druhým a myslíme si, že na ně nemáme. V hlavě si přehráváme dokola rozhovory, které se už staly.

To všechno se odehrává v naší mysli, je to ale všechno jenom výmysl. Ve skutečnosti jsme v pohodě. Ve skutečnosti existuje tolik věcí, za které můžeme být teď a tady vděční.

Jde o věci, které probíhají právě teď. Kombinace zvuků, barev, tvarů a pachů, které se už se takhle přesně neseskupí, nikdy. Způsob, jakým se cítí vaše tělo, myšlenka, kterou máte v hlavě, už vás přesně takhle nikdy nenapadne.

My sami se také neustále měníme. Přemýšlíme nad sebou jako nad někým, kdo je stejný, ale naše já je před přečtením a po přečtení tohohle článku už jiné. Stejně jako to, co se probudilo dnes ráno. Dějí se nám různé věci, které nás ve větším či menším měřítku mění.

Naše já se tedy za chvíli změní a pak znovu a znovu… Já, kterým jsme teď už nebude nikdy znovu existovat.

Tohle je naše podstata. Ve skutečnosti se neměníme jenom my, ale i vše kolem, jen to nemusí být vždy tak nápadné. Každý se mění. Každý okamžik je jen výstřižek z neustále měnícího se kolosu, který spolu vzájemně interaguje.

To je realita okamžiku. Nezmeškejme ji.

Toto uvědomění máme neustále na dosah ruky. Během dne, jak přijdou obavy, a když se ztratíme v množství práce, se musíme zeptat sami sebe: „Jaký je tento okamžik doopravdy?“

Nenechte si ujít příležitost

Naším asi největším hříchem je, že si spousty věcí nevážíme a bereme je jako samozřejmost.

Mám proto také chvíle, kdy se za to cítím provinile a ke všemu si připadám někdy děsně líný…..Můj život ve zkratce často vypadá asi takto: Vzbudím se. Pospíchám zkontrolovat svůj email. Pokračuji dalšími drobnými úkony na internetu nebo si čtu. Vůbec mi uniká ta jedinečnost, že dneska je nový den. Já žiju! Byl mi dán další nový úžasný den plný příležitostí… až mi to bere dech.

Já jsem lidská bytost. Mám své tělo a svou mysl, a to je obrovská možnost žít každý den naplno! Ale já si tohle často neuvědomuji. Kdyby k vám někdo přišel a řekl vám: „Hej, můžu ti dát takovou sílu a možnost pomoci změnit 10 lidem jejich život každý den“, šli byste do toho nebo byste radši otevřeli svůj Facebook nebo Instagram a zkontrolovali byste, co je nového? To by byla přeci taková škoda a totálně byste promarnili svou životní šanci. Ale víte, co my (mnohdy nevědomky) vlastně děláme? Hodně marníme své šance. Šance být každý den lepším člověkem a být sami sebou.

Co nám to vlastně přináší být lidskou bytostí?

Co třeba možnost zažívat všechny úžasné věci kdekoliv na světě jsme? Každou minutu vnímáme neskutečné množství podnětů, do kterých se můžeme ponořit a užít si je.

A co takhle fakt, že můžeme věci a situace prozkoumávat, učit se, objevovat, vymýšlet, tvořit, hrát si, představovat si a stavět?

Dokážeme se hluboce spojit s druhým člověkem.

Je tady možnost se starat o druhé, chtít pro ně to nejlepší a nepodporovat hrubé zacházení se zvířaty a tvořit tak lepší svět, ve kterém společně žijeme.

Co takhle možnost, že si tvořím svůj vlastní život a často se mi může stát, že ještě něco mnohem lepšího, než jsem si vůbec uměl/a představit?

Co nám může nabídnout chvíle, kdy nepřemýšlíme nad tím „Co kdyby, co když….“?

Jste ochotni přijmout dar, že jste lidskými bytostmi a že je to váš největší poklad? Je to úleva být konečně a jednou provždy sami sebou tady a teď v té nejlepší možné verzi vás samých?! Cítíte to?

Jak být připraven na cokoliv

Je spousta způsobů, jak se připravit na to, co vám přijde do cesty, např. pokud je to těžký projekt v práci, krize, ztráta milované osoby, hádka s partnerem…a nebo útok zombie :).

Jedna z možností je připravit si všechno na cokoliv, co se může stát: dejte si dohromady veškeré náležitosti pro přežití, připravte své dovednosti, naplánujte si pracovní projekty, srovnejte své záležitosti, promyslete si své argumenty atd.

Problém je v tom, že nevíte, co přijde. Takže strávíte celý život připravováním se na různé věci, aniž byste opravdu byli připraveni. A kdo chce strávit život jen připravováním?

Další způsob je naučit se některým dovednostem, díky kterým budete připraveni skoro na cokoliv, co může přijít.

A toto je „sada pro přežití“.

Nejprve, filozofie: nemůžete se připravit na detaily každičké věci, která se vám může v budoucnu stát, protože budoucnost je nejistá. Místo toho si uvědomte, že externí události jsou jen detail…to opravdové, na co se musíte připravit se děje vnitřně. A to je skoro to samé. Takže se naučme některé interní dovednosti pro přežití, které nám pomohou se porvat s čímkoliv, co nám budoucnost přinese.

Za druhé, před přípravou se připravte: zjistil jsem, že zatímco externí detail nejsou tak důležité, jako co děláte interne, je stejně dobré mít vše v pořádku, jak nejvíc to jde. To znamená mít srovnané finance – zbavte se dluhů nebo si alespoň naplánujte, jak je co nejdříve splatíte, mějte účet pro náhlé události, utrácejte méně, než vyděláváte, investujte co nejvíc můžete. To znamená – zjednodušte svůj majetek a čas. Srovnejte si své zdraví – soustřeďte se na jezení zdravých potravin (hlavně zeleniny) a méně zpracovaných jídel, buďte aktivnější. Jakmile jsou tyto věci v pořádku, zbytek života je daleko, daleko jednodušší.

Sada pro přežití.

Pokud se tyto věci naučíte, budete připraveni na cokoliv – od obyčejných událostí v práci či osobním životě, po jakékoliv krize, velké ztráty a životní změny.

Uvědomění. Toto je základ: bez procvičování uvědomění nebudete moct procvičovat ostatní dovednosti dostatečně často na to, aby byly užitečné. Uvědomění můžete procvičovat jednoduše meditováním – ze začátku se každé ráno několik minut soustřeďte na svůj dech. Jak se budete v uvědomění zlepšovat, začnete se zlepšovat v poznávání toho, co se ve vás děje, když se navenek dějí věci. Například, když na vás někdo křičí, můžete si v ten moment uvědomovat své tělo a všimnete si zrychleného tepu, pocit paniky v hrudníku, horkost v obličeji nebo něco podobného. Uvědomění si reakcí svého těla vás upozorní na to, co se vám děje v mysli.
Pozorujte svou vnitřní reakci. Když si začnete všímat reakce vaší mysli na externí události, můžete začít vést svou odpověď. Například, když na poslední chvíli dostanete velký projekt. můžete si všimnout, že se váš dech stane plytším, váš hrudník se stáhne a vase čelisti ztuhnou…potom vidíte, že cítíte úzkost, možná jste naštvaní, že vám tento úkol zadávají těsně před termínem. Můžete pak zkoumat tyto reakce – úzkost, naštvání – a rozhodnout se, jak se zachováte, místo toho, aby vás ovládly.
Podívejte se, čeho se držíte. Když mate těžký pocit , například úzkost, naštvání, zlost, starch (včetně prokrastinace) …je něco, čeho se držíte, a co ten pocit způsobuje. Zprvu může být těžké toto zpozorovat, ale s tréninkem to uvidíte okamžitě. Pokud jste naštvaní nebo rozmrzelí, existuje ideální situace, kterou byste chtěli a držíte se jí, ale která není stejná, jako realita. Například Vám někdo řekl něco zlého, můžete být naštvaní, protože (ideálně) by se k vám takto neměli chovat. Není důležité, jestli mate pravdu nebo ne – pokud chcete, aby věci byly jiné, než je realita, budete naštvaní, rozmrzelí nebo frustrovaní. Všímání si, čeho se držíte, je důležitým krokem.
Pusťte to. Je nemožné nikdy nedržet žádné ideálny, ale pokud vidíte, že je to ten ideáln, který vám přináší bolest, můžete se sebou soucítit a ideál opustit. Jistě, lidé by se k vám měli chovat hezky, ale je to ideál, který nebude vždy pravdivý. Opuštění ideálnu znamená přijetí reality, že u lidí existuje velká škála chování a to je součástí života. Lidé se vždy nechovají ideálně.Musíme to přijmout a netrvat na našem ideálu.
Reagujte vhodně. Akceptování reality neznamená, že nic neděláte. Znamená to, že opustíte ideály, které Vám způsobují bolesta poté zjistéte jak reagovat bez naštvání, frustrace, úzkosti, zlosti. Reakce na osobu nebo situaci ve zlosti nebo naštvání (například) většinou nevede k dobré reakci. Pokud můžete opustit ideál a bolestivé pocity, můžete lépe zareagovat. Když mé dítě například rozbije talíř, můžu se naštvat (“Neměli by rozbíjet talíře!”) a křičet (není dovedný) nebo můžu tento ideál a naštvání opustit a zjistit, jestli je dítě v pořádku a poté si s ním v klidu a soucitně promluvit o tom, jak tomu v budoucnu předejít. To je vhodnější reakce. Když reagujeme naštvaně nebo frustrovaně, jedině problém zvětšujeme. Klidná a soucitná reakce znamená, že se budeme umět postavit čemukoliv jsme postaveni, ať už krizi nebo strátě nebo naštvané milované osobě.
Zůstávejte v momentu. Zhoršujeme situace tím, že si v hlavě promítáme minulost (“Jak to mohli udělat?) nebo přemýšlením nad vším, co by se mohlo stat v budoucnosti. V přítomné chvíli je vše v pořádku. Můžeme být v přítomnosti s klidem a soucitem, pokud v ní zůstaneme. To znamená být uvědomělý, když se nám mysl zasekne v minulosti nebo přemýšlí nad budoucností a vracet se do přítomného momentu, jak jen můžeme.
Buďte vděční a akceptujte moment za to, co čím je. Realita umí být hrozná, pokud chceme, aby byla jiná….nebo ji můžeme akceptovat za to, co je a být vděční. Toto chce trénink, protože je těžké být vděčný, když mate pocit, že se k vám chovají špatně, nebo pokud jste přišli o práci, nebo o milovanou osobu, nebo pokud bojujete s nemocí. Ale toto je realita, kterou máte, ne ideál, který byste chtěli mít. A tato realita obsahuje krásu, pokud se ji rozhodneme vidět. Tato dovednost nám dovolí být více smíření s tím, čím procházíme.

Může se zdát, že je příliš jednoduché říkat, že nám tato univerzální sada pro život pomůže být připraven na cokoliv. A je to tak. Ale na zjednodušování není nic špatného, jen nám to pomůže koncentrovat své síly na to, co je nejdůležitější.

Z mých zkušeností jsou tyto dovednosti důležité. Udělají obrovský rozdíl. Trénujte je a uvidíte, jak jste schopní se prát se životem zcela novým způsobem.

Jak to dělá moje máma, že nás všechny umí udělat šťastnějšími

Vždycky když nás moje máma přijede navštívit, tak se nám změní život. Už to u nás doma není nikdy stejné. Ani její poslední návštěva nebyla výjimkou.

Máma jezdí zhruba 2x za rok a musím říct, že nás vždycky opouští s tím, že v nás znovu probudila vášeň k našim koníčkům, něčemu novému a v neposlední řadě v sobě objevíme potenciál a takové to „své lepší já.“

Má máma (Shannon Murphy) všechny kolem sebe motivuje být lepšími a zlepšit se v čemkoli, co člověk dělá. A to člověka donutí se na svůj život podívat trochu z jiného úhlu. A ne každý si to hned uvědomí, ale z dlouhodobějšího hlediska je těch šťastnějších životů obrovská spousta.

Co je vlastně její tajemství? Upřímně? Chtěl bych znát recept na to, jak to dělá, ale zatím se mi to nepoštěstilo. Neznám ho. Nicméně všechno, co jsem objevil, s vámi chci sdílet. Je to totiž úžasné! Přísahám!

Tady jsou příklady, jak moje máma umí vytáhnout z ostatních to nejlepší a nechat vás zářit a radovat se ze života:

Mě a Evu (mou ženu) motivovala na Fitbit fitness krokovač tím, že nám sama ukázala, jaká zábava to může být. Výsledkem je, že s Evou celkově víc chodíme pěšky a máme z toho obrovskou radost.
Promluvila si s mojí 22 letou dcerou a probudila v ní opět naději a sílu se zvednout a jít si za svým snem. Má dcera znovu začala tvořit (jako spisovatelka).
Mé nejmladší dítko díky ní začalo číst noviny a luštit křížovky.
Jinou návštěvou pomohla a ukázala mé ženě jak šít, pít červené víno, starat se o zahradu a mnoho dalšího.
Sama založila a vede stránky www.guampedia.com , což je online encyklopedie o Guamě (ostrov ležící v Tichém oceánu). Kdykoliv k nám přijede, tak nás absolutně okouzlí a nadšeně posloucháme všechno o ostrově, jeho historii a politickém podtextu.
Lidé v její přítomnosti začnou mít rádi sami sebe za to, kým jsou. Například všem říká o tom, v čem jsou dobří. Takto to dělá s každým. Vytvoří moc hezký pocit, že člověk je jedinečný a může světu něco přinést.

Takto bych mohl pokračovat celé roky. Já jsem z toho však vytáhnul pár poznatků, ze kterých beru inspiraci:

Umí vtáhnout ostatní do toho, o co se zajímá, opravdu rychle a opravdově. Je za tím jediný nástroj. Je to její sršící nadšení. Věci zní zajímavě, když je říká s vášní.
Opravdu ji zajímá, co jí člověk chce říct, a vy pak máte pocit, že jste zajímaví.
Pomůže vám vyrůst, udělat něco mimo vaši komfortní zónu, bez toho aniž by člověk na chvilku zapochyboval, že už vlastně není skvělý.
Akceptuje všechny za to, kým jsou. Nekritizuje. Je hodná. Člověk od ní neslyší žádné pomluvy.
Vždycky kouká a sleduje, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Pomáhá bez potřeby dostat za to něco zpátky.

Nechci, aby to znělo, že má máma je dokonalá. Nikdo není. Tohle jsou akorát body, které na ní obdivuji a neustále se snažím následovat. Nevím, jestli se někdy všemu přiblížím tak jako ona, ale jsem vděčný, že je pro mě takovou inspirací.

Díky, mami!

Dostat se z centra dění

Jak si tak žijeme svůj život, vyprávíme si každý den příběh o tom, co se kolem nás děje. A v centru tohoto děje je jenom jeden člověk. My.

Když si říkám, že to, co se děje, není dobré a ubližuje mi to, když si říkám, že je v pořádku prokrastinovat, protože jsem unavený a nemám náladu. Jsem v centru tohohle filmu. Je to nekonečný příběh o mém životě, o všem kolem mě a veprostřed jsem já.

Jsem si jistý, že to znáte. Také jste v hlavní roli svého vlastního filmu. Je to přirozené a není na tom nic špatného.

Z tohohle pohledu na život ale může vzniknout řada problémů:

Vykládáme si činy druhých tak, že nám jsou buď ku prospěchu, nebo nám škodí. Buď nám dávají, co chceme, nebo se nám staví do cesty. Jejich činy ale nejsou ve skutečnosti o nás. Jsou o nich, protože oni jsou v centru svých vlastních životů. Jakmile si vykládáme jejich kroky podle našeho pohledu, často nedávají smysl, frustrují nás, bolí nebo štvou. Pokud někdo něco řekne a my to bereme jako útok, máme potřebu se bránit. “Jsem dobrý člověk”, říkáme si, “a oni by neměli naznačovat, že ne”. Jenže tahle interpretace je jenom jeden způsob, jak se na to dívat. Můžeme se přeci snažit druhého pochopit, proč to říká, místo toho, co to říká nám. Poté nebudeme tak v obraně a uražení. Vykládáme si vše kolem nás. Od špatné dopravy po internet, kde se mluví o teroristech. Přemýšlíme, jak nás to ovlivňuje. “Stojí to za prd.” Můžeme ale také poodstoupit a podívat se na věci kolem jako na něco, co se prostě děje. Být zvědaví, sledovat to, snažit se to pochopit a vidět, že to není jenom o nás. A znovu, je to normální, že se strkáme do centra dění. Můžeme ale vidět, co všechno za problémy to způsobuje. Jak nasáváme, a to nám bere energii a činí nás nešťastnými.

Co ale s tím?

Zaprvé si uvědomte, co si říkáte za příběhy.

Poté si všimněte, jak se neustále stavíte doprostřed příběhu.

Pak zjistěte, zda se můžete z toho příběhu odpojit.

Jaký bude příběh bez nás? Pro mě se z toho příběhu stane následující:

Věci se dějí. Zajímavé! Co se z nich mohu naučit? Co mohu pochopit? Jak jim mohu lépe rozumět?

V tom, co ostatní dělají a říkají, je složitost a neštěstí. Jak s nimi mohu soucítit a dát jim lásku? Když si vzpomenu, že se mám odpojit, a často, velice často na to zapomenu, odstraní to všechnu těžkost, které jsem čelil, a změní moje vnímání. Je dobré chápat a vcítit se do druhých. Zjistit, jak s nimi soucítit.

Je pravda, že od příběhu se nikdy úplně neodtrhneme. Pořád tam jsme, ne ale přímo v centru. Místo toho se můžeme soustředit na propojení se s ostatními a vidět, jak nás podporují v tom, abychom byli lidmi, kterými jsme. A víme, že je v tom také můžeme podpořit.

32 způsobů, jak dnes někoho rozveselit

Napadlo mě, že bych vám dal takový seznam bodů. Tenhle článek nejde extra do hloubky, spíš jde o něco k zamyšlení. Máte kolem sebe někoho, komu byste chtěli udělat radost?

Vykouzlit druhým úsměv na tváři je nejlepší způsob, jak si sami zpříjemnit den. Všechno je pak najednou hezčí.

Tenhle seznam mám pro vás jako inspiraci. Ale ne každý bod je vhodný pro každého. Věřím, že sami budete vědět, co máte u koho použít.

Udělejte dnes někomu radost!

1. Usmějte se.
2. Pomozte někomu nést tašku.
3. Pošlete děkovný e-mail.
4. Zavolejte někomu a zeptejte se, jak se má.
5. Natrhejte někomu kytky.
6. Uvařte někomu jídlo.
7. Řekněte dobrý vtip.
8. Ukliďte.
9. Napište zamilovaný dopis.
10. Dejte knihu.
11. Upečte sušenky
12. Pochvalte někoho před druhými.
13. Poděkujte za dobře odvedenou práci.
14. Naslouchejte.
15. Buďte s ním/ní, když potřebuje pomoc.
16. Obejměte ho/jí.
17. Buďte s ním/ní a bavte se.
18. Obejděte za něho/ni úřady.
19. Řekněte: Miluju tě.
20. Pomozte mu/jí dostat, co chce.
21. Buďte na něj/ni hrdí.
22. Pohlídejte mu/jí děti, když bude potřeba.
23. Pohlídejte dům, když bude potřebovat.
24. Kupte mu/jí lístky do kina.
25. Vyrobte mu/jí něco pěkného.
26. Káva. Mňam….
27. Napište mu/jí, co všechno na něm/ní máte rádi.
28. Nechejte mu/jí doma vzkaz: Děkuji.
29. Namasírujte ho/ji.
30. Doneste mu/jí oběd, když má špatný den.
31. Milujte ho/jí, bez podmínek.
32. Sami buďte šťastní.

Máte další nápady na to, jak udělat druhé šťastnými? Napište mi to do komentáře!

Co systém produktivity nevyřeší

Pokud jste jako já, tak se neustále snažíte najít dokonalý způsob, jak být produktivní.

Bohužel nic takového neexistuje.

Problém není v nějakém systému, problémem je, že žádný z nich není schopen vyřešit několik opravdu důležitých a spolu souvisejících problémů:

1. Prokrastinaci

2. Strach z nejistoty

3. Strach z nepohodlí

Dneska je například na prvním místě v mém úkolníčku toto:

“Napiš článek na Zen Habits” a “Napiš úvod ke kurzu úklidu”…dost jednoduché, že? Dva jasné úkoly. Ale jakmile jsem začal psát, odběhl jsem k e-mailům, napsal zprávu svojí ženě, podíval se na svůj účet a trochu uklidil kuchyň. Jsem super produktivní u malých věcí, ale přitom odkládám to důležité!

Nezáleží na tom, co za systém používám, jakmile začnu prokrastinovat, vše padá. Když je úkol nepříjemný, odkládám ho jako většina z nás. Když čelím velkému množství nejistoty, prokrastinuji jako ostatní.

Často začneme pracovat na novém systému, jak být produktivní, zkusíme novou aplikaci, začneme vše organizovat, mazat e-maily a číst knihy a články (jako teď čtete vy) a toto všechno proto, abychom nemuseli dělat to, co je nám nepříjemné a kde necítíme jistotu.

Je o tolik jednodušší nechat se něčím zlákat a dělat drobnosti, než čelit něčemu velkému a děsivému. Je lehké jít se podívat na stav účtu, kouknout na oblíbené blogy a stránky, otevřít sociální sítě, atd… Nic vám nebrání a vždycky dostanete odměnu. Těžké úkoly naopak přináší nepříjemnou zpětnou vazbu a ihned na začátku narážíte na překážky. To není moc fér souboj, že?

Tak co s tím? Mám pro vás několik řešení:

1. Získejte odstup. Musíte se zbavit všeho, co vás rozptyluje. Odejděte od počítače, jděte ven na procházku, dejte si sprchu, zameditujte si nebo prostě seďte a nic nedělejte. To je vše. Dejte si krok zpět a zamyslete se nad tím, co byste teď měli dělat, než skočit do toho, co se zdá nejlehčí a nejvíc vás láká.

2. Vzpomeňte si, pro koho to děláte. Jakmile poodstoupíte, zapřemýšlejte, kdo bude mít prospěch z toho, když se do těžkého úkolu pustíte? Bude to kolega v práci, zákazník, někdo, koho máte rádi? Budete to vy? Jak to zlepší jejich život? Možná jim to něco ulehčí nebo vyřeší opravdovou bolest nebo prostě naplní důležitou potřebu. Zjistil jsem, že prokrastinuji, když se soustředím na svoje vlastní pohodlí. Když se konečně pustím do práce, je to proto, že jsem zaměřený na pomoc druhým.

3. Ponořte se do nepohodlí. Zbavte se všeho, co vás rozptyluje, jen dělejte, co je ke splnění úkolu třeba. Dovolte si cítit se na pár minut nepříjemně. Ano, nestojí to za nic, ale není to tak špatné, jakmile se do toho pustíte. Je to jako ponoření do studené vody. Prostě se potopte a nepřemýšlejte nad tím. Jakmile to uděláte, zklidněte se a uvidíte, že to není tak hrozné, jak jste se obávali.

4. Obejměte nejistotu. Častokrát je to právě strach z nejistoty, co nás drží zpátky. Nevíme, jak máme něco udělat, jak se věci vyvrbí, a to nás děsí. Nechceme na něčem takovém pracovat nebo nad tím vůbec přemýšlet. Vyhýbáme se tomu, prokrastinujeme a rozumujeme. Zkuste místo toho vidět nejistotu jako důležitou součást života. (Kdo chce život, ve kterém víte, jak všechno dopadne? To je extra nuda)…Místo toho se na to dívejte jako na vzrušující součást. Tu, která je naplněna zázraky, zvědavostí, učením, objevy a dobrodružstvím. Místo toho, abyste se dívali na nejistotu jako na něco špatného, obejměte ji a podívejte se, jak se můžete stát dobrým v jejím objevování. Mějte to nepohodlí rádi, ponořte se do něj a vychutnejte si to.

5. Dělejte to po kouskách. Ano, nejistota a nepohodlí mohou být těžké na zpracování. Nesnažte se je proto ihned ovládnout na 100 procent. Dělejte to po malých dávkách. Pracujte na úkolech pár minut, pak se jděte projít nebo si dejte pauzu. Pak si sedněte a opět pracujte. Uvolněte se v tom. Opakovaně. Takto se budete cvičit, abyste se v nejistotě a nepohodlí postupně cítili dobře. A to je hodně dobrá schopnost, když ji získáte.

A nakonec nebudete jenom čelit nejtěžšímu a uděláte něco dobrého také pro ostatní.

Láska k dlouhým procházkám

Včera odpoledne jsem si vyšel na dlouhou procházku.

Měl jsem den volna. Byl jsem unavený, demotivovaný a soustředil jsem se na jeden důležitý úkol. Proto jsem se rozhodl se jít projít.

Vzal jsem si svačinu, knihu a vodu do batohu, navlékl běžecké šortky, triko, boty a čepici. Bylo horko, ale naštěstí už pět odpoledne.

Líbilo se mi to. Měl jsem dobrý pocit, že se hýbu a že jsem venku. Cítil jsem svobodu a oprostil se od práce doma. Cestou jsem potkával jiné chodce, cyklisty, děti, co si hrály na hřištích, a zamilované páry.

Šel jsem asi hodinu, než jsem si dal pauzu na jídlo, vodu a trochu čtení. Mezitím mě začalo pálit chodidlo, ale ignoroval jsem to. Slunce pomalu zapadalo a stíny se rozpínaly, ale bylo stále teplo.

Po odpočinku jsem zase vyrazil. Byl jsem uklidněný z chůze, trochu mě bolely nohy, ale nebylo to nic hrozného.

Po pár hodinách to ale začalo být nepříjemné. Dlouho jsem se takhle neprocházel a začal jsem nad tím přemýšlet. Chtěl jsem cítit trochu nepohodlí, tak jsem pokračoval dál. Ať už si moje hlava stěžovala, nebo ne. To přeci zvládnu.

Slunce začalo rudnout a mně to z nějakého důvodu připomínalo 80. léta. Bylo to dechberoucí, tak jsem se zastavil, abych tu krásu vyfotil, ačkoli můj foťák nemohl tu nádheru snad ani pojmout. No jistě. Jak jsem psal ve svých předešlých článcích. Měl bych být schopen si to užít, i bez focení a potřeby to s někým sdílet, že?

Zastavil jsem se znovu v jednom malém lesíku a dal se opět do čtení. K tomu jsem si dal pár dobře zasloužených sušenek.

Po chvíli jsem zase pokračoval v procházce. Obdivoval jsem fialovou a oranžovou oblohu a podivně růžové slunce. Nikdo okolo mě nevypadal, že by ho ten obraz tolik ohromoval, ale já cítil úžas a radost.

Moje nohy už byly unavené. Domů jsem to měl ale ještě aspoň 7 kilometrů, takže jsem nezastavil. Světlo postupně zmizelo úplně, až byla noc a já šel potmě. Bylo ticho, byl jsem sám. Rád bych společnost, ale co se dalo dělat.

Dorazil jsem asi o čtyři hodiny a nejméně 16 kilometrů později a dal si doma pivo. Tu noc jsem spal nejlíp za poslední měsíc.

Dobrá procházka vám může pomoci vyčistit si hlavu, zbavit se stresu a pomoci vidět majestátnost života, které si doma nemusíte všimnout. Už se nemůžu dočkat, až půjdu příště.

Strach ze zahájení velkého projektu

Minulý týden jsem spustil moji novou aplikaci „Habit Zen“ na Kickstarter. Hned se mě zmocnil strach. Cítil jsem ho v celém svém těle.

Co když se to lidem nebude líbit? Co když to nikdo nepodpoří? Co když to skončí jako fiasko a já se tak ztrapním před lidmi?

Anebo co když to lidé podpoří, ale mně se to nepovede dobře rozjet?

Strach vás celý polapí a připadá vám, že se vás drží jako klíště. Začínáte se bát i sebemenších drobností, cítíte se zoufale a chcete mít pod kontrolou věci, které prostě a jednoduše pod kontrolou mít člověk nemůže? Přijmout to a nechat to odejít by byla ta nejlepší varianta, ale není to lehké. Strach vám zkrátka vládne jako pán a určuje vám směr….

Dobře. Možná to tak je, ale je tu i nějaká jiná cesta? Ano. Je tu možnost, že budete sedět doma, do ničeho velkého se nikdy nepustíte, nikdy nepřekročíte svou komfortní zónu a nikdy se nepustíte do ničeho těžkého tak, abyste v životě neudělali žádnou chybu.

Spuštění něčeho velkého v životě je nesmírně děsivé, mnohdy i strašně bolestivé, Je to ale jediná cesta, jak se zlepšovat a růst.

Tady je shrnuté to, co dělám já, abych v životě pořád rostl a učil se něčemu novému:

Ptám se sám sebe, co je mým záměrem.

Proč chci dělat tento projekt? Je to proto, že chci vypadat dobře, nebo chci dokázat něco skvělého pro moje ego? Nebo to dělám pro lidi, abych jim pomohl? Kolika lidem pomohu?

Pravdou je, že kdybych všechno dělal jenom kvůli svému egu, tak by se mi pravděpodobně nepodařilo překonat svůj strach. Nefungovalo by to. Ale pokud něco dělám pro někoho jiného, za tu námahu to stojí, no ne? Myslím si, že v případě, že z toho budou lidé profitovat a pomůže jim to, měl bych ten strach překonat a dotáhnout to do konce.

Zeptejte se přátel nebo někoho, komu věříte, jestli byste do toho projektu měli jít, nebo v žádném případě ne. Jestli máte dobré přátele, budou k vám upřímní. Mohou být taky tak blázniví, jako jste třeba vy. Ale máte zaručeno, že podobně naladěným lidem se váš projekt též bude líbit.

Moji přátelé mě podpořili. Nenechali mě, aby mě můj strach ovlivnil natolik, abych s tím projektem seknul. Děkuji vám moc! Pomáhá mi to také utišit mé obavy. Prostě ke mně mluví lidé se selským rozumem a já si většinou uvědomím, že mě ovládly jenom mé strachy a obavy a že jsou to vlastně iluze, které nemusím poslouchat.

Postavte se svému strachu tváří v tvář. Já chci většinou od svého strachu utéct a nemyslet na něj. Schovat se před ním, zůstat ve své komfortní zóně. Nebo taky zkouším vzít nějakým způsobem svůj strach pod kontrolu, ale to se mi většinou moc nedaří. Je to spíš takový obranný mechanismus.

Místo toho jsem se naučil si sednout a podívat se pěkně tomu mému strachu přímo do očí. Dívat se na něho laskavě, nehodnotit ho, ale jenom pozorovat a dívat se, co je to za strach. Jaká pořádná kuráž je potřeba k tomu před tím strachem neutíkat a prostě jenom se strachem chvilku zůstat? No obrovsky velká! Stále to zkoumám a objevuji.

Už jsem přestal v těchto chvílích chtít pořád něco dělat. Když mám strach, můžu dělat spousty věcí, ale většina z nich ničemu nepomůže, naopak to jenom zhorší.

Snažím se tedy zklidnit tím, že začnu POŘÁDNĚ DÝCHAT a podívám se na to, co chci udělat více, z racionálního pohledu. Ptám se sám sebe: „Dělám tohle kvůli strachu, který mě ovládl, nebo mi to opravdu nějak pomůže? Dělám tohle kvůli mému egu, nebo to přinese i něco ostatním? Co se stane, když teď nebudu dělat nic? Není tady náhodou i něco jiného, co bych mohl udělat? “

Když se uklidním, mé reakce jsou méně sobecké a o to víc soucitnější.

Rád pamatuji na to, že v těchto situacích je dobré se podívat na ten můj strach, na tu celou část mě, která je zastrachovaná, jako na malé dítě. My všichni jsme se někdy jako malí báli. Místo toho, abychom to malé dítě ignorovali, nebo jsme se od něho snažili utéct, tak mu můžeme poslat jenom trošku víc lásky a soucitu. To mně pomáhá, alespoň z části, se uklidnit a neutíkat sám před sebou.

Když jsem na sebe hodný a dám si trošku víc pochopení, naučil jsem se, že všechno bude vlastně v pořádku. Vím, že věci třeba nebudou tak, jak budu chtít, ale budou v pořádku. Věci se vyřeší. Jsem si sám dobrým přítelem a dobří přátelé jsou tady vždycky od toho, aby když se ti nad hlavou bouří, tak ti pomohou najít skrýš. Budu tady vždycky pro sebe a všechno se nakonec vždycky vyřeší.

Co mi pomáhá, je představa, že se prostě potápím a moc o tom nepřemýšlím. Připravím sám sebe na možný šok, v případě, že bude nepříjemný a v tu chvíli to nepohodlí bude jenom dočasné a nebude trvat dlouho.

S tím mým posledním projektem, o kterém jsem mluvil na začátku. Vím, že tam bude mnoho strachů. Vím, že se všechno může pokazit. Ale vím, že se do toho projektu i přesto pustím. Sázím na to, že věci třeba nebudou tak, jak bych si přesně přál, ale všechno dobře dopadne!