Archiv rubriky: Nezařazené

Když je vám 20, ale i 30, můžete mít stále pocit, že nevíte, co v životě dělat. Kudy a kam vlastně jít?

To je normální.

Všichni chceme vědět, co nás pohání v životě dopředu.
Všichni chceme mít v životě smysl.
Všichni chceme mít pocit, že jdeme správně.
Všichni chceme mít skvělé návyky, rituály a být produktivní.
Všichni chceme cítit větší jistotu a být nejlepší v tom, co děláme.

Neustále se v nás pere touha po dokonalosti a jistotě versus strach z nejistoty a nedokonalosti.

Povím vám tajemství: zažíváme to všichni. Podívejte se na ty nejúspěšnější lidi planety – Elon Musk, Bill Gates, Barack Obama, Taylor Swift. Myslíte si, že oni tohle neřeší? Máte pocit, že cítí jistotu a myslí si, že dosáhli stavu dokonalosti?

Ani náhodou. Na světě není nikdo, včetně mě ani nikoho jiného, kdo by se cítil naprosto jistě ohledně svojí životní cesty, svého poslání. A pokud to tvrdí, tak kecají. Ve skutečnosti jsou stejně nejistí jako my všichni.

Nikdo nemůže mít nikdy pocit, že dosáhl dokonalosti. V tom co dělá nebo jaký je. Dokonalost totiž neexistuje.

Rád bych vám něco doporučil. Ale varuji vás. Sám jsem také ještě na cestě a nemám všechno vyřešené. Také si nejsem vším jistý. Jsou to zkrátka jenom doporučení.

1. Uvědomte si, že jde vždy o nejistotu. Jakmile prokrastinujete, je to kvůli nejistotě (jestli to zvládnete). Pokud žárlíte na zážitky z fotek ostatních na Instagramu, je to kvůli vaší nejistotě (jestli opravdu žijete plnohodnotný život). Jste-li nervózní, je to kvůli nejistotě (z budoucnosti). Máte-li ze sebe špatný pocit nebo se cítíte provinile, je to kvůli nejistotě (jestli jste dobrý člověk). Je to všechno nejistota.
2. Pochopte, že nejistotu nemá rád nikdo. Všichni cítíme nejistotu, každý den. A bojujeme s ní. Někdo si na ni zvyká lépe, ale obecně není vůbec oblíbená. Pokud někdo tvrdí, že je mu v ní dobře, není upřímný sám k sobě. Nemáme ji rádi. Proto se snažíme najít jistotu. A to různými způsoby. Hledáme něco, co nám je příjemné, co si myslíme, že známe. Rozptýlení, jídlo, nakupování, alkohol, přítomnost jiných lidí, uzavření do sebe.
3. Všimněte si, když ji cítíte. Být si vědom nejistoty je ve skutečnosti dovednost, na které se dá pracovat. A i u toho ji budete cítit. Dělám to správně? Jde mi to? Nevím! To je jen další nejistota, kterou můžete pozorovat. Zkuste tohle: Jakmile cítíte úzkost, strach, pochyby, prokrastinaci, potřebu rozptýlení nebo vztek, prostě to pojmenujte jako nejistotu. A pak zkuste určit, ohledně čeho se cítíte tak nejistí.
4. Neutíkejte od toho. Pocit nejistoty je nepříjemný. A je to naprosto v pořádku. Je to normální. Zastavte se. Je to ve vás, děje se to, je to vaší součástí, ale nejste to vy jako celek. Jen počkejte, počkejte. Buďte se svojí nejistotou, jako byste seděli s kamarádem, který pláče.
5. Otočte se k nejistotě čelem a najděte v ní neuvěřitelnou krásu. Po nějaké době v nejistotě si uvědomte, že se snažíte vyřešit něco, co vyřešit nejde.

Nemůžete vědět, jaká je vaše ideální životní cesta, jaký/á ideálně máte být, nemůžete znát svůj životní úděl, dokud se nezačne sám od sebe odkrývat.

Nemůžete znát svůj cíl, dokud tam nedojdete. Místo toho, abyste řešili dokola nejistotu, prostě se soustřeďte na to, co máte právě teď před sebou. Podívejte se kolem sebe a vdechněte tu energii. Energii, kterou máte v sobě, ale i okolo sebe, která je v lidech, předmětech, zvucích a pohybech. Je tam až bláznivé množství krásy, pokud mu věnujete pozornost.

Je to o cviku. Není to jednoduché, není to jisté, ale je to krásné.

Existuje určité chování, na kterém u sebe pracuji. Snaha druhé nutit, aby se chovali, tak jak chci já.

A tady vzniká problém: Čas od času nám vadí každý. Chceme po dětech, aby se nějak chovaly, po našich partnerech, aby byli méně to a více to, po našich přátelích, aby se změnili, po našich příbuzných, aby žili zdravě, po jiných, aby byli slušnější, atd…

Co s tím tedy můžeme udělat? Může nás to přivádět až k šílenství a stejně nic nezměníme. Nejde to. Snaha změnit druhé, aby byli takoví, jaké je chceme, prostě nebude fungovat. Jednou z možností, kterou si jen neradi připouštíme, je, že je necháme být sami sebou, I když nás to otravuje.

A takhle to dělám já:

1. Připomínám si, že nemohu ostatní ovládat.
2. Pamatuji na to, že druzí mají právo žít přesně tak, jak chtějí.
3. Snažím se vidět na lidech to dobré.
4. Vzdávám se myšlenky, že můj život je ten ideální, podle kterého posuzuji jiné.
5. Pokouším se vidět, že lidé okolo mě to nemají jednoduché a dělají, co umí. A soucítím s nimi.
6. Vzpomenu si, že i já jsem měl těžká období, když přišla změna, že jsem se také trápil a byl frustrovaný.
7. Dělám, co mohu, abych jim pomohl: jsem tu pro ně, naslouchám, ať vědí, že je beru takové, jací jsou.

Nejsem v tom ještě odborník, ale jdu si za tím, a to mi pomáhá. Nejsem tak deprimovaný, dokáži soucítit, zlepšuje to moje vztahy a ostatní se cítí lépe. Přeji to vám všem.

Leo odvedl skvělou práci se svým článkem Jak udělat ze cvičení denní návyk. Já sám posiluji už 10 let. A napadlo mě ukázat vám svoji metodu, jak pravidelně cvičit.

Nejspíš jste to už sami několikrát zkoušeli. Máte už po krk svojí postavy, ať už příliš hubené, nebo tlusté. Rozhodnete se s tím něco udělat. A tak si koupíte kartičku do posilovny, třeba i společně s přáteli. Jenže po několika týdnech váš kamarád vynechá, takže chodíte sami a nakonec skončíte i vy.

Ano, vím. Stává se to. Viděl jsem to mnohokrát. A vím, co si myslíte. Jak to, že to někteří zvládnou a jiní ne? Co je jejich tajemstvím?

Nejdříve vám povím, o čem to není: “Není to o disciplíně nebo síle vůle. Ty fungují pouze krátce.

Co funguje dlouhodobě je návyk. To je to tajemství. A o tom je i tenhle článek – 7 způsobů, jak začít pravidelně cvičit

1. Určete si cíl. Čeho chcete dosáhnout?

Větších svalů?
Méně tuku?
Větší síly?
Chcete být rychlejší?

Cvičit můžete z různých důvodů. Než začnete chodit do posilovny, dejte si nejdříve cíl. Co vlastně od cvičení chcete?

Nezkoušejte docílit více, jak jedné věci najednou. Začněte s jedním cílem. Jakmile ho dosáhnete, můžete se posunout k dalšímu.

2. Určete si deadline.

Napište si datum, do kterého dosáhnete svého cíle. Napište si ho na kousek papíru a dejte někam, kde ho můžete během dne několikrát vidět. Dobrým místem je noční stolek. Uvidíte tak lístek, když vstáváte nebo když jdete spát. Bude to pro vás neustálá připomínka.

3. Vytvořte si plán
Když si určíte cíl, musíte mít jasný plán, jak k němu dojít.

Jaké cviky budete praktikovat?
Kolik uděláte setů?
Jak často budete chodit do posilovny?

Váš čas je nejcennější. Každá minuta v posilovně vás musí přivést blíž k vašemu cíli. Vyberte si proto efektivní tréninkový program. Pokud jste naprostý začátečník, zkuste si o cvičení přečíst nějakou tu knihu. To je pro začátek nejlepší.

4. Cvičte hned po ránu.

Pokud jste prožili těžký den v práci, může být dost těžké cvičit pak ještě někde v posilovně. Řešením je cvičit hned ráno:

Vstaňte brzy
Nasnídejte se
Připravte se do práce
Jděte cvičit

O hodinu později jste už mnohem blíž svému cíli. A máte k dispozici celý den na práci a další věci.

5. Držte se plánu.

Tohle jsem zažil už tolikrát. Dny, kdy se vám nechce cvičit, jsou obyčejně ke cvičení nejlepší. Možná je to něco ve spojení těla a hlavy: tělo říká ne, ale mysl křičí běž. Jestli bude tělo nakonec souhlasit, nevím.

Ať už je to jakkoli, když máte cvičit, cvičte. Nevymlouvejte se, jděte do toho. Když vám není dobře, cvičte trochu méně, ale nevynechávejte. Fakt, že jste tam vůbec byli, je mnohem podstatnější než to, že jste cvičili. A jak už jsem řekl, nakonec z toho může být ještě jeden z nejefektivnějších tréninků.

Čím víc cvičíte, tím spíš si vytvoříte návyk. Držte se proto svého plánu.

6. Cvičte s někým, kdo už návyk má.

Pokud váš tréninkový parták přestane cvičit, nejspíš to ukončíte také. Jenže když vydrží, bude to pro vás výzva.

Až příště půjdete do posilovny, podívejte se kolem sebe. Sledujte lidi, kteří cvičí kolem vás. Najděte si někoho, kdo to myslí vážně, a oslovte ho, jestli nechce trénovat s vámi. Správný člověk to přijme. Většina lidí ví, že to není jednoduché, protože to sami zažili.

Správný parťák vás namotivuje a pomůže vám cíle dosáhnout. A pokud ne, poohlédněte se po někom jiném.

7. Věřte si.

Můžete dosáhnout čehokoli, když tomu budete opravdu věřit. Jasný cíl a plán vám dodají to pravé sebevědomí a sebejistotu.

Pamatujte, že to trvá 30 dní, než získáte návyk. Během prvních třiceti dní se budete muset dost nutit. Pak už to bude jednodušší: návyk přebere práci a bude vás nutit sám.

Toto si napište vedle svého cíle a deadlinu: “Když to dokáží oni, zvládnu to i já.“

Hostitelský příspěvek od Mehdi, autora StrongLifts.com

Tohle je těžké, ale miluji to, protože mě to nutí zjednodušovat. Nemohu udělat seznam 10 věcí. Musím napsat jenom jeden, a to je výzva, která se mi líbí.

A tady je můj nejlepší tip v jednom slově: Zjednodušujte

Jak vám to může pomoci? Pokud čtete tyto stránky už nějakou dobu, nejspíš znáte odpověď. Ale i tak vám to napíšu:

1. Zjednodušte svůj seznam úkolů. Pokud toho máte na práci méně a musíte se soutředit na to nejdůležitější, zvládnete toho daleko víc za mnohem méně času. Nedělejte to, co není vyloženě potřeba, nebo to oddelegujte na někoho jiného.
2. Zjednodušte svoje okolí. Jakmile se zbavíte nepořádku na vašem stole nebo u počítače, papírků, poznámek a dalších věcí, budete schopní udělat toho daleko víc. Zbytečně vás to zpomaluje.
3. Zjednodušte svoji práci. Dělejte jednu činnost, ne multitasking, a vaše efektivita poletí ke hvězdám. Moc úkolů najednou není vůbec produktivní (v menším měřítku – pokud berete v potaz delší časový úsek jako například jeden měsíc, pak je lepší mít víc aktivit a činností).

Soustřeďte se na jednu činnost, dokončete ji a pak se posuňte dál.

Jdete po ulici a děláte si starosti s tím, že přijdete pozdě na schůzku.

Bojíte se, co si o vás budou myslet. Minete několik lidí a napadá vás, co si o vás asi myslí oni. Možná si to ani neuvědomujete.

Máte starosti v práci a v osobním životě. Je toho potřeba tolik udělat (daně, pohledávky, účty). Máte pocit, že děláte pořád málo, že byste měli dělat něco jiného. Pořád.

Staráte se o to, jak vypadáte, jak vás druzí vnímají a co budete dělat, když se vám něco nepovede. Přemýšlíte nad tím, co všechno musíte ještě udělat, co všechno nemáte, co vám chybí, a porovnáváte se s ostatními.

Nebojte se. Nejste v tom sami. Všichni to řešíme.

Věc se má tak: stejně budete v pořádku, a to ve všech případech. Všechno dobře dopadne.

Pořád se strachujeme a myslíme na to, co by se mohlo pokazit. Představujeme si, co špatného si o nás druzí myslí a tak dále. Soustředíme se pouze na to špatné.

Jenže cokoli špatného, co očekáváte, je jenom jedna možnost z miliónu. A pravděpodobně se to nikdy nestane.

Pokud ano (řekněme, že si o vás přeci jenom někdo myslí něco zlého), těžko to bude mít na váš život opravdu zásadní nebo destruktivní vliv.

A i když se stane něco špatného, budete v pořádku.

Představte si věci, ohledně kterých jste se strachovali za poslední roky: většinou nějaké drobnosti. Ve všech těchto případech se nic nestalo. Život se vám kvůli nim nezhroutil.

Pokud si začnete budovat víru v to, že budete OK, můžete se přestat strachovat. Můžete být v klidu místo toho, abyste se nechali pohltit strachem a obavami.

Jdete po ulici, uvolnění a s úsměvem na tváři.

Někdy sami sebe podceňujeme a myslíme si: “Nedělám to dobře. Nemám disciplínu. Nejsem dost dobrý. Jsem na nic.” nebo něco podobného.

Co můžeme udělat? Namotivovat se? (Jistě!) Najít něco, co se nám na sobě líbí a ocenit to? (Ano!)

Nebo můžeme zaujmout úplně jiný postoj, který je osvědčený…a prostě to vypustit z hlavy.

Jakmile si nevěříme, akorát se utápíme v tom, proč nejsme dost dobří, dost skvělí, dost úspěšní nebo dost jedineční. Ale v čem je jedinečnost tak důležitá? Proč se tím pořád tolik zabýváme? Je to mrhání místem v mozku.

Místo toho se prostě na něco zaměřte a pracujte. Napište něco, nakreslete, naprogramujte, vytvořte animaci, ušijte něco. Je to jedno. Prostě cokoli, co máte rádi.

Dejte si ohledně toho záměr: Dělám to z lásky k druhým a k sobě. Proto, abych splnil, co jsem si usmyslel atd.

A pak začněte. Jděte do toho. Neřešte, jestli to budete dělat 10 minut nebo hodinu. Nestrachujte se, že v tom nebudete dobří, co o tom řeknou lidé, nebo jestli budete úspěšní, či ne. Tyhle otázky rozhodně nejsou relevantní.

Prostě dělejte. Naprosto se do toho ponořte, do pohybu, nápadů, emocí, do svého těla, dechu a okolí. Buďte naprosto vědomí, naprosto ponoření.

A co to dítě uvnitř vás, které se bojí, že nebude jedinečné? Odejde. Zmizí, jakmile se ponoříte do akce.

Zkuste to hned. Vyberte si něco, dejte si záměr a začněte pracovat. A naprosto se ve své práci ztraťte.

Až příliš často se necháváme unášet našimi náladami, což vede k prokrastinaci, nedostatku pohybu, nezdravému jídlu, trávení času online atd.

Nálada je špatný ukazatel toho, jestli máte něco dělat, nebo ne.

Zamyslete se nad těmito příklady:

• Rozhodnete se, že napíšete knihu, a zavážete se, že budete psát každé ráno. Jakmile přijde chvíle, kdy máte začít pracovat, začnete mít pocit, že byste raději projeli svojí oblíbenou webovou stránku, a psát se vám ani moc nechce. A tak to odložíte. Takhle přesně funguje prokrastinace.
• Řeknete si, že si dnes zaposilujete, ale jakmile se má jít na věc, jste unavení. Odložíte to se slovy, že si zaposilujete ráno.
• Chcete si zameditovat, ale zazvoní vám telefon. A tak ho zvednete, protože na to jste připravení vždycky, ale na meditaci přeci ne.
• Vytvoříte si zdravý jídelníček, ale odpoledne začnete mít chuť na malou sváču, a tak si dáte nějaké brambůrky nebo koláč. Obvykle nemáte chuť na zeleninu, ale na ty smažené, slané, tučné nebo sladké věci vždycky.

Dovolit našim náladám, aby určovaly, co budeme nebo nebudeme dělat, vede k prokrastinaci, ztrátě pozornosti, nedostatku cvičení, nezdravému jídlu a špatným návykům.

Existuje lepší cesta? Buďte chytřejší, když se rozhodujete: Povede to k tomu, co chcete? Je to pro vás dobré? Pomůže to druhým? Rozhodněte se dopředu a neposlouchejte momentální náladu.

Když přijde čas jít do akce, zkuste místo: “Nechce se mi” (nebo rovnou poslechnutí nálady a nic nedělání) říct jednu nebo několik z těchto vět:

1. Mám to v plánu, jdu na to.
2. Mé minulé já mi řeklo, abych to udělal, a mé budoucí já mi za to ještě poděkuje, tak jdu do toho.
3. Jakmile začnu, budu rád, že jsem to udělal. Jediné, co musím udělat, je první malý krok.
4. Nepotřebuji se ohledně toho rozhodovat, už je přeci rozhodnuto.
5. Tohle je akt soucitu a lásky k sobě samému. Pojďme tedy milovat.
6. Dělám to pro ostatní, abych byl příkladem, aby byl svět lepší.
7. Ano: “Jen pro tentokrát.” není v pořádku. Nechci spadnout do starého myšlení.
8. Je na čase. Jde se na věc. Jsem profík.

Nejlepší spisovatelé a nejlepší podnikatelé necvičí nebo neposilují jenom, když se jim chce nebo když se jim zamane. Jdou do akce každý den. Přesně takhle se budete od teď rozhodovat: Vstaňte a udělejte to.

Narostou vám svaly, dosáhnete úžasných věcí, budete zdraví a naučíte se meditovat jako zenový mistr. To jsou perfektní odměny za to, že si vytvoříte jeden malý, ale účinný návyk.

Byla v práci, když jeden z jejích kolegů řekl něco kritického směrem k ní. Ihned se naštvala, šla do obranného postoje a celý den přemýšlela nad tím, jak jí křivdil a jak by mu to dokázala.

Doma našla špinavé nádobí, které nechal její přítel ve dřezu, ani koš nebyl vynesený. Měla pocit, že mu na ní vůbec nezáleží. Přemýšlela nad tím, jak špatně se zachoval, a proč proboha nemůže víc myslet na její potřeby?

Jak se tak dusila ve vlastním vzteku nad oběma, začala přemýšlet nad tím, co se vlastně dělo. Proč se musí takhle stresovat, být naštvaná a podrážděná kvůli takovým drobnostem?

Další den šla opět do práce a všimla si, že i ostatní jsou podráždění, vystresovaní a naštvaní. A to několikrát za den. Viděla to ve tvářích cizích lidí na ulici, slyšela to, když si jí její přátelé na něco stěžovali v baru, kam si po práci vyrazili.

Co se to dělo?

A pak uviděla něco zvláštního:

Každý člověk měl u sebe poklad, který střežil. Nádherný kámen, který nikdo jiný nemohl vidět, ale člověk sám si ho neuvěřitelně cenil a chránil ho. Drahý kámen uvnitř v těle.

Když se jeden člověk dal do řeči s jiným, i když to nemělo s kamenem co do činění, vždycky se bál, že mu druhý chce na kámen zaútočit, že ho chce zničit. Vše se začalo točit okolo ochrany tohohle pokladu a kontroly, jestli je v pořádku.

Dívka si uvědomila, že kameny nebyly skutečné. Došlo jí, že si jen myslíme, že jsou, a neuvědomujeme si to.

Pochopila, že jde jen o iluzi.

A že nás ta iluze činí nešťastnými.

A tak se od toho dne přestala snažit svůj imaginární poklad chránit. Přestala usilovat o to, aby měla za každou cenu pravdu, aby byla dost dobrá, aby byla za chytrou a dokonalou, přestala se snažit být taková 24 hodin denně. Přestala si myslet, že myšlenky a činy druhých mají něco společného s tím, co si sama myslí. Přestala se snažit ochraňovat svoji pozici a svou image.

Jemně nechala svoje iluze odplout a začala být šťastnější. Usmála se, když viděla jiné, jak ochraňují svoje poklady. Uvědomila si, že jejich frustrace a hrubé chování nemají nic společného s ní, ale jen s kamenem, který ochraňují. A tak si užívala každý den a snažila se udělat svět lepším.