Jak mít pružnější mysl

Věřím tomu, že pružná mysl nám pomáhá se vyrovnat s chaosem, ztrátou, velkými životními změnami, drobnými frustracemi a vším, co se nám v životě připlete do cesty.

Přizpůsobivá mysl vede ke klidu. Nejste uvízlí v zajetých kolejích a umíte pracovat se změnami. Nemyslíte si, že máte vždycky pravdu, a jste zvědaví. Rádi přijímáte nové výzvy.

Ne vždycky mi to jde na sto procent, to se přiznám. Ale pracuji na sobě.

A když se mi nedaří, cítím to. Mysl je uvízlá, cítím se frustrovaně, nepříjemně, naštvaně a zklamaně. Mám pocit, že věci nechci tak, jak jsou. Je to důsledek toho, že se člověk nechá chytit do bůhvíjaké verze výkladu svého života.

Tak jsem začal pracovat na tom, aby moje mysl dokázala změny a vykročení z komfortní zóny přijmout s úsměvem:

1. Prociťte to. Jakmile si všimnu, že na mě jde frustrace a cítím se sevřený, je to okamžik, kdy bych měl zpozornět a cvičit svoji mysl. Dobré je, že mi to skutečně pomáhá. Je to lekce, kterou mi dává život, a já za ni děkuji.

2. Nic nedělejte. Nejvíc bolesti přináší, když ze své frustrace vyvozuji závěry, uzavřu se do sebe a s nikým nemluvím. Když se takové pocity blíží, radši nic nedělám. Místo toho se pocitům postavím tváří v tvář.

3. Zůstaňte s tím pocitem. Otočte se a sledujte to. Koukejte, jak pocit stoupá. Nejste to vy. Je to jenom emoce, mrak, který proplouvá kolem, nic víc. Jaké to je? Co cítíte v těle? Objevujte to. Buďte zvědaví.

4. Dopřejte si chvilku a mějte soucit. Jakmile přichází špatné pocity, snažím se jim dát prostor pořádně se roztáhnout, místo toho, abych utíkal. Naopak se tomu cele otevřu. Je v pořádku to tak mít. Ve chvíli můžete cítit lásku ke všemu, co se děje.

5. Odpočívejte a neberte věci tak vážně. Sevření pochází z toho, že chceme, aby lidé a věci byli podle našich představ. Držíme se toho a chceme to tak. Místo toho trochu povolte a nechte věci více plynout. O nic moc důležitého zase nejde. Nechte věci plout. Já se snažím se ve špatném pocitu uvolnit, sledovat svět okolo sebe, místo toho, abych se nechal unášet příběhem v mojí hlavě. Odpočívám a jsem vděčný za to, co je kolem mě.

6. Řekněte: „Nevím.“ A tady je klíč k tomu všemu. Jakmile si trochu odpočinu, řeknu sám sobě: „Nevím, jak by to mělo být, ani jak to je.“ To mi dává prostor zkoumat. Co se děje? Jaké by to bylo jít do neznáma a nesoudit to? Jaké to je nevědět, co ostatní v příštím okamžiku udělají, a být zvědavý, proč se tak chovají. A ještě je podpořit. Pružná mysl nepotřebuje vědět, co se bude dít, a není si jistá, co se v příštích minutách stane. Je zvědavá jako malé dítě, které objevuje svět. Když si zameditujeme nebo vezmeme každý okamžik tak, jak přijde, dovolíme si nevědět a být zvědaví.

Na tom pracuji, byť mi to nejde na sto procent, ale pomáhá mi to být šťastnější.

Jak to dělá moje máma, že nás všechny umí udělat šťastnějšími

Vždycky když nás moje máma přijede navštívit, tak se nám změní život. Už to u nás doma není nikdy stejné. Ani její poslední návštěva nebyla výjimkou.

Máma jezdí zhruba 2x za rok a musím říct, že nás vždycky opouští s tím, že v nás znovu probudila vášeň k našim koníčkům, něčemu novému a v neposlední řadě v sobě objevíme potenciál a takové to „své lepší já.“

Má máma (Shannon Murphy) všechny kolem sebe motivuje být lepšími a zlepšit se v čemkoli, co člověk dělá. A to člověka donutí se na svůj život podívat trochu z jiného úhlu. A ne každý si to hned uvědomí, ale z dlouhodobějšího hlediska je těch šťastnějších životů obrovská spousta.

Co je vlastně její tajemství? Upřímně? Chtěl bych znát recept na to, jak to dělá, ale zatím se mi to nepoštěstilo. Neznám ho. Nicméně všechno, co jsem objevil, s vámi chci sdílet. Je to totiž úžasné! Přísahám!

Tady jsou příklady, jak moje máma umí vytáhnout z ostatních to nejlepší a nechat vás zářit a radovat se ze života:

  • Mě a Evu (mou ženu) motivovala na Fitbit fitness krokovač tím, že nám sama ukázala, jaká zábava to může být. Výsledkem je, že s Evou celkově víc chodíme pěšky a máme z toho obrovskou radost.
  • Promluvila si s mojí 22 letou dcerou a probudila v ní opět naději a sílu se zvednout a jít si za svým snem. Má dcera znovu začala tvořit (jako spisovatelka).
  • Mé nejmladší dítko díky ní začalo číst noviny a luštit křížovky.
  • Jinou návštěvou pomohla a ukázala mé ženě jak šít, pít červené víno, starat se o zahradu a mnoho dalšího.
  • Sama založila a vede stránky www.guampedia.com , což je online encyklopedie o Guamě (ostrov ležící v Tichém oceánu). Kdykoliv k nám přijede, tak nás absolutně okouzlí a nadšeně posloucháme všechno o ostrově, jeho historii a politickém podtextu.
  • Lidé v její přítomnosti začnou mít rádi sami sebe za to, kým jsou. Například všem říká o tom, v čem jsou dobří. Takto to dělá s každým. Vytvoří moc hezký pocit, že člověk je jedinečný a může světu něco přinést.

Takto bych mohl pokračovat celé roky. Já jsem z toho však vytáhnul pár poznatků, ze kterých beru inspiraci:

  1. Umí vtáhnout ostatní do toho, o co se zajímá, opravdu rychle a opravdově. Je za tím jediný nástroj. Je to její sršící nadšení. Věci zní zajímavě, když je říká s vášní.
  2. Opravdu ji zajímá, co jí člověk chce říct, a vy pak máte pocit, že jste zajímaví.
  3. Pomůže vám vyrůst, udělat něco mimo vaši komfortní zónu, bez toho aniž by člověk na chvilku zapochyboval, že už vlastně není skvělý.
  4. Akceptuje všechny za to, kým jsou. Nekritizuje. Je hodná. Člověk od ní neslyší žádné pomluvy.
  5. Vždycky kouká a sleduje, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Pomáhá bez potřeby dostat za to něco zpátky.

Nechci, aby to znělo, že má máma je dokonalá. Nikdo není. Tohle jsou akorát body, které na ní obdivuji a neustále se snažím následovat. Nevím, jestli se někdy všemu přiblížím tak jako ona, ale jsem vděčný, že je pro mě takovou inspirací.

Díky, mami!

Dostat se z centra dění

Jak si tak žijeme svůj život, vyprávíme si každý den příběh o tom, co se kolem nás děje. A v centru tohoto děje je jenom jeden člověk. My.

Když si říkám, že to, co se děje, není dobré a ubližuje mi to, když si říkám, že je v pořádku prokrastinovat, protože jsem unavený a nemám náladu. Jsem v centru tohohle filmu. Je to nekonečný příběh o mém životě, o všem kolem mě a veprostřed jsem já.

Jsem si jistý, že to znáte. Také jste v hlavní roli svého vlastního filmu. Je to přirozené a není na tom nic špatného.

Z tohohle pohledu na život ale může vzniknout řada problémů:

Vykládáme si činy druhých tak, že nám jsou buď ku prospěchu, nebo nám škodí. Buď nám dávají, co chceme, nebo se nám staví do cesty. Jejich činy ale nejsou ve skutečnosti o nás. Jsou o nich, protože oni jsou v centru svých vlastních životů. Jakmile si vykládáme jejich kroky podle našeho pohledu, často nedávají smysl, frustrují nás, bolí nebo štvou. Pokud někdo něco řekne a my to bereme jako útok, máme potřebu se bránit. “Jsem dobrý člověk”, říkáme si, “a oni by neměli naznačovat, že ne”. Jenže tahle interpretace je jenom jeden způsob, jak se na to dívat. Můžeme se přeci snažit druhého pochopit, proč to říká, místo toho, co to říká nám. Poté nebudeme tak v obraně a uražení. Vykládáme si vše kolem nás. Od špatné dopravy po internet, kde se mluví o teroristech. Přemýšlíme, jak nás to ovlivňuje. “Stojí to za prd.” Můžeme ale také poodstoupit a podívat se na věci kolem jako na něco, co se prostě děje. Být zvědaví, sledovat to, snažit se to pochopit a vidět, že to není jenom o nás. A znovu, je to normální, že se strkáme do centra dění. Můžeme ale vidět, co všechno za problémy to způsobuje. Jak nasáváme, a to nám bere energii a činí nás nešťastnými.

Co ale s tím?

Zaprvé si uvědomte, co si říkáte za příběhy.

Poté si všimněte, jak se neustále stavíte doprostřed příběhu.

Pak zjistěte, zda se můžete z toho příběhu odpojit.

Jaký bude příběh bez nás? Pro mě se z toho příběhu stane následující:

Věci se dějí. Zajímavé! Co se z nich mohu naučit? Co mohu pochopit? Jak jim mohu lépe rozumět?

V tom, co ostatní dělají a říkají, je složitost a neštěstí. Jak s nimi mohu soucítit a dát jim lásku? Když si vzpomenu, že se mám odpojit, a často, velice často na to zapomenu, odstraní to všechnu těžkost, které jsem čelil, a změní moje vnímání. Je dobré chápat a vcítit se do druhých. Zjistit, jak s nimi soucítit.

Je pravda, že od příběhu se nikdy úplně neodtrhneme. Pořád tam jsme, ne ale přímo v centru. Místo toho se můžeme soustředit na propojení se s ostatními a vidět, jak nás podporují v tom, abychom byli lidmi, kterými jsme. A víme, že je v tom také můžeme podpořit.

Co systém produktivity nevyřeší

Pokud jste jako já, tak se neustále snažíte najít dokonalý způsob, jak být produktivní.

Bohužel nic takového neexistuje.

Problém není v nějakém systému, problémem je, že žádný z nich není schopen vyřešit několik opravdu důležitých a spolu souvisejících problémů:

1. Prokrastinaci

2. Strach z nejistoty

3. Strach z nepohodlí

Dneska je například na prvním místě v mém úkolníčku toto:

“Napiš článek na Zen Habits” a “Napiš úvod ke kurzu úklidu”…dost jednoduché, že? Dva jasné úkoly. Ale jakmile jsem začal psát, odběhl jsem k e-mailům, napsal zprávu svojí ženě, podíval se na svůj účet a trochu uklidil kuchyň. Jsem super produktivní u malých věcí, ale přitom odkládám to důležité!

Nezáleží na tom, co za systém používám, jakmile začnu prokrastinovat, vše padá. Když je úkol nepříjemný, odkládám ho jako většina z nás. Když čelím velkému množství nejistoty, prokrastinuji jako ostatní.

Často začneme pracovat na novém systému, jak být produktivní, zkusíme novou aplikaci, začneme vše organizovat, mazat e-maily a číst knihy a články (jako teď čtete vy) a toto všechno proto, abychom nemuseli dělat to, co je nám nepříjemné a kde necítíme jistotu.

Je o tolik jednodušší nechat se něčím zlákat a dělat drobnosti, než čelit něčemu velkému a děsivému. Je lehké jít se podívat na stav účtu, kouknout na oblíbené blogy a stránky, otevřít sociální sítě, atd… Nic vám nebrání a vždycky dostanete odměnu. Těžké úkoly naopak přináší nepříjemnou zpětnou vazbu a ihned na začátku narážíte na překážky. To není moc fér souboj, že?

Tak co s tím? Mám pro vás několik řešení:

1. Získejte odstup. Musíte se zbavit všeho, co vás rozptyluje. Odejděte od počítače, jděte ven na procházku, dejte si sprchu, zameditujte si nebo prostě seďte a nic nedělejte. To je vše. Dejte si krok zpět a zamyslete se nad tím, co byste teď měli dělat, než skočit do toho, co se zdá nejlehčí a nejvíc vás láká.

2. Vzpomeňte si, pro koho to děláte. Jakmile poodstoupíte, zapřemýšlejte, kdo bude mít prospěch z toho, když se do těžkého úkolu pustíte? Bude to kolega v práci, zákazník, někdo, koho máte rádi? Budete to vy? Jak to zlepší jejich život? Možná jim to něco ulehčí nebo vyřeší opravdovou bolest nebo prostě naplní důležitou potřebu. Zjistil jsem, že prokrastinuji, když se soustředím na svoje vlastní pohodlí. Když se konečně pustím do práce, je to proto, že jsem zaměřený na pomoc druhým.

3. Ponořte se do nepohodlí. Zbavte se všeho, co vás rozptyluje, jen dělejte, co je ke splnění úkolu třeba. Dovolte si cítit se na pár minut nepříjemně. Ano, nestojí to za nic, ale není to tak špatné, jakmile se do toho pustíte. Je to jako ponoření do studené vody. Prostě se potopte a nepřemýšlejte nad tím. Jakmile to uděláte, zklidněte se a uvidíte, že to není tak hrozné, jak jste se obávali.

4. Obejměte nejistotu. Častokrát je to právě strach z nejistoty, co nás drží zpátky. Nevíme, jak máme něco udělat, jak se věci vyvrbí, a to nás děsí. Nechceme na něčem takovém pracovat nebo nad tím vůbec přemýšlet. Vyhýbáme se tomu, prokrastinujeme a rozumujeme. Zkuste místo toho vidět nejistotu jako důležitou součást života. (Kdo chce život, ve kterém víte, jak všechno dopadne? To je extra nuda)…Místo toho se na to dívejte jako na vzrušující součást. Tu, která je naplněna zázraky, zvědavostí, učením, objevy a dobrodružstvím. Místo toho, abyste se dívali na nejistotu jako na něco špatného, obejměte ji a podívejte se, jak se můžete stát dobrým v jejím objevování. Mějte to nepohodlí rádi, ponořte se do něj a vychutnejte si to.

5. Dělejte to po kouskách. Ano, nejistota a nepohodlí mohou být těžké na zpracování. Nesnažte se je proto ihned ovládnout na 100 procent. Dělejte to po malých dávkách. Pracujte na úkolech pár minut, pak se jděte projít nebo si dejte pauzu. Pak si sedněte a opět pracujte. Uvolněte se v tom. Opakovaně. Takto se budete cvičit, abyste se v nejistotě a nepohodlí postupně cítili dobře. A to je hodně dobrá schopnost, když ji získáte.

A nakonec nebudete jenom čelit nejtěžšímu a uděláte něco dobrého také pro ostatní.

Láska k dlouhým procházkám

Včera odpoledne jsem si vyšel na dlouhou procházku.

Měl jsem den volna. Byl jsem unavený, demotivovaný a soustředil jsem se na jeden důležitý úkol. Proto jsem se rozhodl se jít projít.

Vzal jsem si svačinu, knihu a vodu do batohu, navlékl běžecké šortky, triko, boty a čepici. Bylo horko, ale naštěstí už pět odpoledne.

Líbilo se mi to. Měl jsem dobrý pocit, že se hýbu a že jsem venku. Cítil jsem svobodu a oprostil se od práce doma. Cestou jsem potkával jiné chodce, cyklisty, děti, co si hrály na hřištích, a zamilované páry.

Šel jsem asi hodinu, než jsem si dal pauzu na jídlo, vodu a trochu čtení. Mezitím mě začalo pálit chodidlo, ale ignoroval jsem to. Slunce pomalu zapadalo a stíny se rozpínaly, ale bylo stále teplo.

Po odpočinku jsem zase vyrazil. Byl jsem uklidněný z chůze, trochu mě bolely nohy, ale nebylo to nic hrozného.

Po pár hodinách to ale začalo být nepříjemné. Dlouho jsem se takhle neprocházel a začal jsem nad tím přemýšlet. Chtěl jsem cítit trochu nepohodlí, tak jsem pokračoval dál. Ať už si moje hlava stěžovala, nebo ne. To přeci zvládnu.

Slunce začalo rudnout a mně to z nějakého důvodu připomínalo 80. léta. Bylo to dechberoucí, tak jsem se zastavil, abych tu krásu vyfotil, ačkoli můj foťák nemohl tu nádheru snad ani pojmout. No jistě. Jak jsem psal ve svých předešlých článcích. Měl bych být schopen si to užít, i bez focení a potřeby to s někým sdílet, že?

Zastavil jsem se znovu v jednom malém lesíku a dal se opět do čtení. K tomu jsem si dal pár dobře zasloužených sušenek.

Po chvíli jsem zase pokračoval v procházce. Obdivoval jsem fialovou a oranžovou oblohu a podivně růžové slunce. Nikdo okolo mě nevypadal, že by ho ten obraz tolik ohromoval, ale já cítil úžas a radost.

Moje nohy už byly unavené. Domů jsem to měl ale ještě aspoň 7 kilometrů, takže jsem nezastavil. Světlo postupně zmizelo úplně, až byla noc a já šel potmě. Bylo ticho, byl jsem sám. Rád bych společnost, ale co se dalo dělat.

Dorazil jsem asi o čtyři hodiny a nejméně 16 kilometrů později a dal si doma pivo. Tu noc jsem spal nejlíp za poslední měsíc.

Dobrá procházka vám může pomoci vyčistit si hlavu, zbavit se stresu a pomoci vidět majestátnost života, které si doma nemusíte všimnout. Už se nemůžu dočkat, až půjdu příště.

Protiprokrastinační výzva!

Tenhle měsíc nakopněte prokrastinaci do zadku!
A ne, tenhle článek si nebudete číst později!

Jsme oběťmi svojí prokrastinace. Pronásleduje nás denně a způsobuje, že odbíháme od úkolů, které opravdu potřebujeme udělat. Raději věnujeme pozornost něčemu jinému, pracujeme na jiném a projíždíme e-maily. Všechno kromě toho, na čem záleží nejvíc.

Prokrastinace nás ovládá už příliš dlouho.

Tenhle měsíc se jí postavíme. Je to moment, kdy jí místo útěku budeme čelit.
Jste na tuto výzvu připraveni? Ano, jste. A ne, opravdu to nemůžete udělat jindy.
Dávám vám tuhle výzvu a vy ji budete dodržovat celý jeden měsíc.

Funguje to takto:

1. Udělejte veřejně závazek (na sociálních sítích, před přáteli, rodinou, kolegy, jak chcete), že se budete každý den vědomě vyhýbat prokrastinaci.
2. Každý den si vymezte 5 minut na sezení s prokrastinací (o sezení vám řeknu hned v dalším bodě).
3. Vyberte důležitý úkol, na který se chcete soustředit, zbavte se všeho, co vás ruší, a nedělejte nic jiného než nejdůležitější úkol dne nebo ten, který byste normálně odkládali.
4. Nemůžete během těchto pěti minut přebíhat k jinému úkolu. Nemůžete rychle odběhnout jinam, byť na chvilku. Nemůžete se zvednout a jít poklízet. Můžete jen sedět a dělat ten jeden úkol, který je nejdůležitější. Nebo jenom sedět a nedělat nic.
5. Jakmile budete mít potřebu odbíhat, neposlouchejte ji. Jen ji pozorujte. Sledujte, nechte ji, aby vás pohltila, a pak sledujte, jak mizí. A pokračujte dál ve svém úkolu.
6. Čas uběhne velice rychle a najednou zjistíte, že už je 5 minut pryč. To je úspěch. Můžete pokračovat, pokud budete chtít, nebo si dát přestávku a pak se k úkolu vrátit, ale nemusíte. Pro úspěch stačí jen 5 minut denně.
7. Ano, tato cvičení dělejte i o víkendu.

To je ono. Udělejte závazek, vyberte každý den jeden úkol, nařiďte budík, a buď na něm pracujte, nebo jen seďte a pozorujte svoji potřebu odběhnout k něčemu jinému. Jednoduché, ne?

Nejspíš vám dojde, jak moc často přichází potřeba otočit pozornost jinam. To je normální. Tato cvičení vám pomohou si to uvědomit a čelit tomu místo útěku, na který jste zvyklí.

Dojde vám také, že potřeba přejít k jiné činnosti není žádná velká věda. Prostě se to děje. Utíkáme, protože máme strach, ale ve skutečnosti to tak děsivé není. Není důvod k panice. O nic nejde.

Možná zjistíte, že jste schopni toho zvládnout poměrně dost, když neutíkáte. Projekt se posune dál. Máte najednou pod kontrolou svůj rozvrh a time-management. Konečně dokončíte to otravné papírování. To důležité je hotové, což je skvělé.

Použil jsem tuto metodu, abych se zlepšil ve svém soustředění, a teď takhle cvičím několikrát denně. A ještě úžasnější je, že se vědomě můžu s potřebou utíkat vypořádat například tělesným cvičením, čtením, vařením a dalšími činnostmi.

Ne, nejsem vyléčený z prokrastinace. Nemyslím, že to je úplně možné. Vím ale, že s potřebnou odbíhat se dá pracovat a že se umím soustředit, když chci. To mi změnilo život. A vám může také.

Pro ty, kteří zápasí se životem

Na Twitteru jsem narazil na člověka, který se trápil tím, že nemá dost přátel, rodiny, motivace, sebevědomí a odvahy.

Soucítím s ním, protože vím, jaké to je. Cítit se špatně, dole a nemít vůbec důvod pokračovat. Zažil jsem tenhle pocit už hodněkrát.

A tak píši tenhle post i pro něj a pro všechny, kteří to zažívají.

Bojujete a možná se i trápíte. A to je těžké. Člověk může mít pocit beznaděje, samoty a bezmoci.

Je to opravdové a bolestivé. Ale jak se z toho dostat, když člověk nemá absolutní motivaci ke změně? Jak si udělat přátele, kteří vám pomohou, když nemáte sebevědomí a nevěříte si?

Je mi líto, že trpíte a bojujete. A vězte, že když se cítíte osaměle, nejste sami. Já na vás myslím a jsem s vámi. Jsem s vámi propojen, protože to sám znám a zažil jsem to. Sdíleli jsme bolest, beznaděj a osamocenost.

A nejsem to jenom já. Každý člověk tohle někdy cítil, bolest, beznaděj a samotu. Všechny nás to spojuje. Cítíme se sami, a to je právě ten okamžik, který nás spojuje.

Pocit samoty, odpojení od ostatních je iluze. Vím, že jde o iluzi, která se zdá být opravdová. Ale není.

Zamyslete se. Podporují vás milióny, ne-li miliardy lidí. Používáte elektřinu, kterou zajišťují elektrické společnosti s tisíci zaměstnanci, kteří pro vás pracují. Pijete vodu, kterou vám zajišťují další tisíce lidí. Jíte jídlo, které vypěstovaly a sklidily tisíce lidí. A přivezly vám je na silnicích, které postavily tisíce lidí. V autech (na lodích, náklaďácích, v letadlech), které také postavily tisíce lidí. Nosíte oblečení, používáte technologie, sedíte na nábytku, všechno postavené a přivezené k vám díky tisícům lidí. Všechny tyhle tisíce a tisíce lidí jsou samy podporovány tisíci lidmi.

Podporují vás milióny lidí a tyto milióny podporují další milióny. Celý svět podporuje sám sebe. Stali jsme se lidmi, kterými jsme jenom díky podpoře ostatních. Sdílíme nápady, učíme se jeden od druhého, jeden druhému sloužíme.

Věřím tomu, že to je zázrak. Jsme podporování zázračnými propojeními jeden k druhému. Cítíme se sami, ale je to iluze.

Způsob, jak se z boje a bolesti dostat, je otočit se k nim zády a podívat se kolem sebe. Kdo další okolo vás trpí? Jak jim můžete pomoci? Jak jejich bolest můžete zmírnit, jakkoli?

Tím, že se otočíte ven, k bolesti ostatních, můžete naplnit svoje srdce láskou a přát jim jenom to nejlepší. Tím, že se jim otevřeme, naplníme svoje srdce láskou. Myslím si, že to je také zázračné.

Nemohu vás zbavit bolesti, ale mohu vám nabídnout 2 zázraky. Lásku, která přijde, když se otočíte k ostatním lidem, a spojení, které máme s druhými na téhle planetě. Cítím, že jsme spolu propojeni a moje srdce je plné lásky. K vám.

Jak si rychle pomoci

1. Poděkujte všemu a všem, i těm, kteří vám ubližují a jsou na vás zlí.
2. Zeptejte se, jak můžete využít dnešní den.
3. Podívejte se na tenhle okamžik jako na ten nejdůležitější na světě. Nečekejte na to, až budete šťastní.
4. Dělejte vše z lásky k druhým a sobě.
5. Dobré návyky získáte postupnými kroky. Nebojte se požádat o pomoc.
6. Cestujte nalehko, neberte si sebou tolik strachů.
7. Překonejte prokrastinaci tím, že se zaměříte na jeden úkol, neutíkejte od nepříjemného.
8. Dělejte jednu věc po druhé.
9. Nekoukejte na nekomfort jako na velký problém.
10. Zeptejte se sami sebe, jak nejlépe chcete prožít něco tak vzácného, jako je váš vlastní život.

Způsob, jak najít rovnováhu

Nehledě na poměrně nic neříkající název tohohle článku je rovnováha v práci a životě něco jako mýtus.

Je pravda, že moc pracujeme a nemáme čas na nespočet věcí, které bychom chtěli dělat, jsme pořád unavení, jíme tak, aby to bylo co nejpohodlnější, místo toho, abychom si dali něco, co nás skutečně vyživí. A nikdy nemáme chvilku klidu o samotě. Ale to je přeci život, který chceme, ne?

Ok. Možná by to chtělo trochu upravit. Práce, život, studium, vztahy a zdraví jsou ve skutečnosti to samé. Rovnováha proto není asi to správné slovo. Lepší je říct, že nastavíme život tak, abychom šli za svými nejvyššími cíli. To není špatné, že?

Kamarád se mě nedávno zeptal, jakým způsobem dávám dohromady svůj osobní život a všechny projekty, což mě donutilo se zastavit a zamyslet. A právě ten moment, kdy jsem se zastavil a přemýšlel, byl klíč k tomu na to přijít.

A tady je způsob, který používám:

1. Dávejte si pravidelně pauzy. V našich životech jsme natolik „busy“ a chyceni v tom, co děláme, že nemáme ani čas přemýšlet. Proto jsem si do života vsunul různé přestávky, abych měl čas na zamyšlení. Jaké přestávky to jsou? Například ranní meditace, pití kávy se zápisníkem v ruce, ranní sprcha, procházka, čaj nebo jogging, návštěva známých společně s mojí manželkou nebo návštěva kamaráda. To jsou momenty, kdy přemýšlím nad svým životem. Zastavujte se takhle pravidelně a vytvořte si pauzy.

2. Získejte perspektivu. Když už se zastavíte, poodstupte trochu dál a podívejte se na váš život z větší perspektivy. Co teď děláte? Kým chcete být? Rozhodujete se na základě celého obrazu, který vidíte? Jaké jsou vaše priority? Žijete podle nich? Nemusíte přemýšlet během svojí pauzy nad vším najednou. Spíš použijte chvilky pro sebe tak, abyste se postupně zamysleli nad jednou věcí, pak nad druhou, atd…

3. Přenastavte to. Pokud zjistíte, že trávíte až moc času na počítači místo toho, abyste byli se svými dětmi, všimněte si toho. Když uvidíte, že některé důležité projekty jsou odkládány nebo že nemáte čas cvičit nebo jste praštili s dietou a smířili se s tím, poznamenejte si to. A zamyslete se nad tím, co můžete upravit a změnit.

4. Nyní si zablokujte čas. Udělat si poznámku a uvědomit si, co se vám nelíbí, co je skvělé, ale bez akce je to zbytečné. Co můžete udělat pro to, abyste změnili to, jak trávíte svůj čas? Udělejte si závazek a napište si to do kalendáře. Ne ten, který porušíte a budete místo toho surfovat po internetu. Závazek, který splníte. Pokud chcete například víc cvičit, domluvte se napevno s kamarádem, že budete chodit běhat nebo posilovat, dělat jógu nebo budete chodit do posilovny, kam jste se na rok zapsali a ještě tam nikdy nešli. Udejte si pevný den a čas. Pokud chcete pracovat na projektu, dejte si schůzku v čajovně nebo knihovně na 3-4 hodiny a pracujte. Nebo si zablokujte celý týden na psaní knihy. A řekněte to někomu. Nejlepší je se zavázat k tomu, že jim to na konci týdne pošlete. Opravdu si dejte jasný termín.

To je ten nejlepší způsob. Čtyři kroky, které pravidelně opakujete.

Život je o neustálém upravování, změně pozic. Záleží pouze na tom, jestli měníte věci kolem sebe vědomě, nebo ne.

Jednoduchý návod na život

„K životu nám stačí základní instinkty a několik jednoduchých pravidel.“ ~Ralph Waldo Emerson

Život může být až neuvěřitelně komplikovaný, když mu to dovolíte. Navrhuji zjednodušovat.

Citát Thich Nhat Hanha, který jsem si vypůjčil, je snad nejkratším návodem, který budete kdy potřebovat:

„Usmívejte se, dýchejte a zpomalte.“

Pokud žijete podle těchto 5 slov, daří se vám nejspíš dost dobře. Pro ty, kteří ale potřebují trochu pomoc, jsem vybral několik kroků, které jsem se doteď naučil. A udělal z nich takový návod a upomínku sám pro sebe.

A jako vždy je povoleno tato pravidla ohýbat podle svého. Život by bez toho byl beztak nuda.

NÁVOD

  • méně televize, více čtení
  • méně nakupování, více pobytu venku
  • méně nepořádku, více prostoru
  • méně spěchu, více klidu
  • méně spotřeby, více tvoření
  • méně nezdravého, více skutečného jídla
  • méně zdlouhavých úkolů, více efektivity
  • méně ježdění, více chůze
  • méně hluku, více samoty
  • méně soustředění na budoucnost, ale více na přítomnost
  • méně práce, více hraní
  • méně obav, více úsměvů
  • dýchejte