Aktuální články – 2. stránka

Neztrácejte ani okamžik

Poslední dobou mne zasáhla myšlenka, jak jsou naše životy limitované a jak málo máme času na to, abychom z nich něco udělali.

Představte si, že vám zbývá měsíc života – jak byste ho strávili?

Mohli byste ho strávit s lidmi, které milujete, užívat si společně strávený čas a dávat pozor na každé slovo, které řeknou. Mohli byste jít ven a mít úžasné zážitky, prozkoumat svět. Mohli byste ho strávit učením se všeho, co si jen dovedete představit, z knih nebo učením se od života samotného.

Mohli byste něco vytvořit. Mohli byste zlepšit svět. Mohli byste na světě zanechat svou známku v umění nebo zlepšením lidských životů.

Kterákoliv z těchto možností, nebo jejich kombinace, by byla hodnotným způsobem, jak strávit onen měsíc.

Co by ale podle mě nebylo hodnotné: dívat se na špatnou televizi (jen pár opravdu dobrých seriálů může být výjímkou), roztržitost, neustálé čtení zpráv a sociálních médií, neustálá zlost nebo sobectví, nakupování, bloumání bez motivace a trávení času nicneděláním, strachování se a litování se.

Mohli byste namítnout, že některé z těchto aktivit jsou hodnotné a to je v pořádku – hlavní je se rozhodnout, co je dostatečně hodnotné, abyste tím trávili poslední měsíc života.

Vyberte si. Rozhodněte se, co byste nacpali do těch pár drahocenných dní, protože vám jich moc nezbývá.

Každý moment je omezený, prchavý, drahocenný. Už neplýtvejme ani jediným.

Žijme každým okamžikem, zamilovaní do života.

“Chci s tebou dělat to, co dělá jaro s třešní.” Pablo Neruda

Jak najít smysl života (tak trochu nekonvenční způsob)

Řekněme, že se cítíte demotivovaní, nejistí sami sebou, bez cíle, nemůžete najít svou vášeň, jste bez směru a nejistí tím, co je vaším životním posláním.

Jste v dobré společnosti – většina lidí je na tom stejně.

Na internetu najdete asi tak milion návodů, které vám říkají, jak najít svou vášeň v životě, a to je skvělá věc. Je to hledání, které stojí za to.

Nabudu vám dávat neprůstřelný návod nebo návod o pěti krocích, ani s vámi dnes nebudu sdílet svůj manifest vášně.

Dám vám návod o jednom kroku.

A ten jeden krok je jedinečný.

Jeden krok pro nalezení vašeho smyslu

Je to jednoduše toto: naučte se vycházet ze své osobní bubliny.

Vaše osobní bublina je svět, ve kterém žijete (každý ji máme), kde jste středobodem vesmíru. Zabýváte se svým blahobytem, tím, abyste nevypadali špatně, abyste v životě uspěli, radovali se a měli se dobře (dobré jídlo, dobrá hudba, dobrý sex atd.).

To je ta bublina, ve které po většinu času žijeme a lidé, kteří tvrdí, že ne, se snaží něco dokázat.

Když vám někdo řekne, že vypadáte tlustě, bolí to jenom proto, že jste ve své osobní bublině. To prohlášení (kolega vám řekne, že vypadáte tlustě) si vezmete a věříte, že je o vás a cítíte tu bolest a stud toho, jak vás ta věta ovlivňuje. Je to hodně důležité, protože ve vaší bublině je nejdůležitější to, jak vás věci zasahují osobně.

Já jsem stejný, stejně jako všichni ostatní.

Některé další problémy způsobené osobní bublinou:

V naší bublině nás nejvíce zajímá naše radost a pohodlí a snažíme se vyhýbat nepohodlí. Proto necvičíme a nesnažíme se jíst pouze zdravá jídla.
Strach z nepohodlí je také to, proč se bojíme potkávat neznámé lidi. Znesnadňuje to naše sociální a milostné životy.
Protože nechceme vypadat špatně, bojíme se neúspěchu. Takže se ani nepokoušíme řešit složité záležitosti.
Kvůli tomuto strachu ze selhání, z nepohodlí, prokrastinujeme.
Když někdo něco udělá nebo řekne, vztahujeme to k tomu, jak to ovlivní nás, což může způsobit zlost nebo bolest nebo podráždění.
Očekáváme, že nám lidé dají to, co potřebujeme a když se to nestane, jsme frustrovaní a nebo naštvaní.

Vlastně, většina našich problémů je způsobena touto bublinou.

Včetně problému s nalezením našeho životního poslání. Ale o tom až za chvilku – buďte, prosím, trpěliví, protože je to důležité.

Co se stane, když vykročíme z bubliny

Když se naučíme vycházet ze své osobní bubliny a dívat se na věci z méně sebestředného pohledu, zjistíme některé úžasné věci:

Když někdo něco řekne nebo udělá, není to vlastně o nás – je to o bolesti, strachu nebo zmatku, který cítí oni nebo o touze, kterou mají. Ne my.
Když máme nutkání po dočasném potěšení (televize, sociální média, nezdravé jídlo, porno), začneme toto nutkání vnímat jako jednoduchý chvilkový fyzický pocit a ne jako střed vesmíru.
Začneme také vnímat naše osobní touhy jako triviální a že je toho v životě víc, než pokoušet se ukájet naše touhy a vyhýbat se nepohodlí. Je toho víc, než náš strach. Včetně: bolesti a trápení dalších lidí a soucitu s nimi. Soucitu se všemi živými tvory. Touha vylepšit svět.
Můžeme propojit naše každodenní aktivity, jako je učení se o tom, jak funguje naše mysl, a naše tělo a naše návyky, nebo starání se o své zdraví nebo vytváření něčeho, nejen s naším dobrým pocitem a úspěchem (triviální věci), ale i s tím, jak pomáhají ostatním, jaký udělají rozdíl v životě ostatních nebo jak mohou ulehčit utrpení ostatních.

Staneme se méně sebestřednými a začneme mít širší vnímání. Všechno se změní, od toho, že opustíte strach a zlost a prokrastinaci, po změnu vašich návyků a nalezení práce, která je hodnotná.

Co má toto společného s nalezením smyslem našeho života? Pojďme se na to podívat.

Širší pohled a smysl našeho života

Jakmile vystoupíme z naší bubliny a uvidíme věci z širšího úhlu pohledu, můžeme jít tímto směrem:

Můžeme začít vnímat potřeby ostatních a soucítit s jejich utrpením.
Potom pracujeme na tom, abychom zlepšovali životy ostatních a zmenšili jejich utrpení.
I když nám to nejde, můžeme se naučit dovednosti, které nám pomohou se v tom zlepšit. Důležitý je záměr.
Jak potom proplouváme každodenní prací, můžeme naše činy připoutat k tomuto vyššímu cíli. Naučit se programovat nebo být zdravější (například) není dobré jen pro naše zlepšení, ale i pro zlepšení ostatních, byť třeba jen malým způsobem. To nás moment od momentu motivuje. Když ztratíme motivaci, musíme se znovu dostat z naší bubliny, zbavit se obav z našeho nepohodlí a strachu a připoutat se k vyššímu cíli.

Na této cestě není důležité, co přesně děláte nebo jaké dovednosti se naučíte, abyste vylepšili životy ostatních. Nezáleží na tom, jakou kariéru si vyberete – co je důležité je vyšší cíl. Vždycky si můžete vybrat novou kariéru a naučit se nové dovednosti, když budete hledat další způsoby jak naplnit tento cíl. To se časem naučíte.

Nejdůležitější je stát se větším, než jste. Jakmile to uděláte, zjistíte, že máte v životě smysl.

Jak se dostat z bubliny

Zní to skvěle, ale dostat se ven z osobní bubliny není tak jednoduché, jako si říct: „Jdu na to.“ Dá to práci.

Nejdřív musíte uvidět, že jste zaseknutí v bublině. Kdykoliv jste naštvaní, frustrovaní, podráždění, když prokrastinujete, cítíte se ublíženě, přejete si, aby lidé byli jiní…jste v bublině. To jsou jen příklady toho, jak to můžete poznat. Jste ve středu svého vesmíru a všechno je o vás a vašich pocitech. Když se nemůžete držet svých návyků, máte problém s dietou, jste v bublině. V bublině je pro vás nejdůležitější momentální potěšení. Venku z bubliny jsou toto jen maličkosti (pocity touhy a nutkání), které můžete opustit.

Za druhé, když zjistíte, že jste v bublině, rozšiřte svou mysl a srdce. Podívejte se na větší obrázek. Vciťte se do ostatních. Místo odsuzování zkuste porozumět. Podívejte se, jak malé a nepatrné byly vaše obavy a váš strach. Uvědomte si, že když se k vám ostatní chovají špatně, není to o vás, ale o jejich utrpení.

Za třetí, přejte ostatním jen to dobré. Ze srdce jim přejte tolik štěstí, jako ho přejete sobě. Vnímejte jejich utrpení a přejte jim, aby skončilo nebo se zmenšilo.

Za čtvrté, podívejte se, jak můžete pomoct. Jak můžete zmenšit utrpení ostatních? Někdy stačí dávat pozor, naslouchat. Jindy tu stačí být pro ostatní, nabídnout pomoc. Nemusíte řešit jejich problémy – oni po tom pravděpodobně ani netouží. Jen tam pro ně buďte. A podívejte se, jestli jim můžete nějakým způsobem zlepšit životy – vytvořit něco, co jim vykouzlí úsměv na tváři. Vytvořte malou část jejich světa – hrnek čaje, ušijte něco na sebe – buďte malým ostrovem dobra.

Tento proces opakujte několikrát za den. Buďte v něm čím dál lepší.

Naučíte se být větší, než jste. Zjistíte, že život, který jsme dostali, je dar a musíme z něj vytěžit to nejlepší a neplýtvat ani sekundou. Naučíte se, že nic vás nenaplní tolik, jako když trochu vylepšíte život ostatním.

Jak být jedinečný

Začněte tím, že si uvědomíte, že jedinečnost nikdy nevzejde z plného diáře a vysedávání v kanceláři dlouho do noci (jak to tak většinou v životě bývá).

Jedinečným se stáváte ve chvíli, kdy „měníte svět“.

Nyní se zamyslete – jak vlastně ovlivňujete životy druhých, ať už pozitivně či negativně? Uvědomte si svou stávající práci, která už sama o sobě mění svět váš i ostatních. Jak ještě byste mohli přispět světu? Dala by se vaše každodenní práce pozměnit? Případně popřemýšlejte o nějakém vedlejším projektu, kterému budete věnovat čas.

Buďte příkladem pro ostatní, ukažte jim svůj soucit a empatii.

Věřte mi, že nezáleží, zda jste dosáhli výsledku, který jste si stanovili. Na čem ale záleží, je váš záměr zlepšit životy nás všech. Výsledky nelze kontrolovat. Můžete ale pracovat na svém záměru, se kterým to vše děláte.

A můžete být vidět, každý den. Právě díky tomuto záměru.

Vyhraďte si čas. Všechno ostatní odhoďte stranou. Uvědomte si, že život není nekonečný – je vzácný, úžasný a nemůžete promarnit ani minutu.

S vděčností a oddaností pokračujte ve své práci plné soucitu. To je vše, na čem v tuto chvíli záleží. Vše ostatní může jít do pozadí, pokud to nejsou věci, které vám v této práci pomáhají (např. zdravé plnohodnotné jídlo, cvičení a spánek).

Dělejte to do té doby, dokud nebudete sami cítit, že jste v této oblasti úžasní.

Právě tato práce dělaná s láskyplným záměrem, úctou a vděčností, je to úžasné! Díky tomu se stáváte jedinečným člověkem.

Strach být sám

„Všechna lidská utrpení vychází z neschopnosti sedět sám v tichu“ ~ Blaise Pascal

Je až překvapivé množství lidí, kteří mají strach být sami. A možná, že se toho do určité míry bojí každý z nás.

Bojíme se být bez partnera, bez přátel a bez rodiny. Bojíme se cestovat na neznámá místa a jsme ztraceni, když nemůžeme někoho poprosit o pomoc. Bojíme se pokračovat v životě bez pomoci a máme strach ze selhání.

Je přirozené mít strach být sám. Všichni jsme to někdy pocítili, někde hluboko v nás, ačkoliv se zoufale snažíme tomuto strachu vyhnout.

A tohle je příčina našeho utrpení: Snaha vyhnout se strachu být sám. Budeme se raději pořád setkávat s ostatními a to klidně i přes sociální sítě a e-maily. Abychom se vyhnuli samotě, tak raději skončíme s někým, kdo pro nás zdaleka není ten pravý. A to jenom proto, abychom se měli o koho opřít. Budeme jíst jídla z fast foodu nebo se uklidňovat nákupy, protože nám tyto věci nahrazují lásku.

Řeknu vám ale tajemství: být sám je posilující. Ticho samoty může přinášet radost.

Máme tendenci vidět osamělost jako bezútěšnou, pochmurnou a děsivou. Ale může být osvobozující příležostí k růstu. Možností, jak poznat sám sebe.

Tohle je něco, co jsem se já učil těžce. Sám jsem měl dlouhé roky strach ze samoty a nejlepší věc, ke které jsem díky tomu došel, bylo poznání, že si vystačím sám se sebou.

Zkuste teď na chvíli sedět o samotě a obraťte se sami k sobě. Kdo jste? Čeho jste schopni? Nad čím přemýšlíte?

Dokážete se přijmout, když se na sebe podíváte zblízka?

Můžete vidět tu krásu uvnitř sebe, když se učíte něco nového? Jak přemýšlíte o svém životě?

Není se čeho bát, je co oslavovat. Samota je nádherná.

Cestování životem o samotě

No, není to děsivé cestovat po světě sám? Jít životem sami, když se cítíte nepřipraveni?

Ano, může to nahánět hrůzu. To je přesně ten důvod, proč se to naučit.

Nevíte, jak najít cestu ve městě, kde jste poprvé? Začněte tam, kde žijete – ztraťte se, a pak najděte cestu zpátky. Naučte se používat Google mapy. Naučte se nacházet orientační body. A teď se vydejte na výlet vyzbrojeni svými novými dovednostmi. Ptejte se na cestu. Naučte se být v pohodě s tím, že jste se ztratili.

Nevíte, jak zaplatit faktury a zvládnout svůj život? Začněte s jednou složenkou. Naučte se být soběstační krok za krokem. Je lepší stát na vlastních nohou než být na někom závislí. Když dokážete být soběstačnými, tak je spolehnutí se na druhého zdrojem síly, ne slabosti.

Nevíte, jak chránit sami sebe? Naučte se vyhýbat špatným situacím. Naučte se být si vědomi svého okolí. Naučte se bránit alespoň tak, že si dokážete říct o pomoc. Uvidíte, že se potom budete cítit mnohem jistěji v neznámých situacích.

Putování životem o samotě je proces učení, ale jak kráčíte, stáváte se silnějšími. Jste jako dítě, které nemůže najít cestu domů – napoprvé je to děsivé, ale když se naučíte cestu, cítíte se bezpečně a lépe.

Vztahy a samota

Je pravda, že pokud se cítíte v pohodě o samotě, nemůžete mít vztah? Vůbec – ale když se necítíte v pohodě se samotou, tak Vás vztahy nebudou od základu uspokojovat.

Proč? Protože se stanete závislými. Budete potřebovat druhou osobu nejen k placení účtů a pomoci to všechno zvládnout. Nejen k ochraně, ale i k poskytování určitých pocitů. Potřebujete druhého, aby vám věnoval pozornost, aby vás ocenil, uklidnil a miloval. Všechny tyto věci jsou moc pěkné, ale když potřebujete druhého k tomu, abyste tohle cítili, staváte se pro něj „zoufalou koulí na noze“ a to není zrovna pěkná vlastnost. Kdo chce být s takovým člověkem ve vztahu?

Mnohem přitažlivější je sebevědomí, soběstačnost a síla.

Naučte se být v pohodě, když jste sami. Učte se plnit si své potřeby a uvědomte si, že jste v pořádku tak, jak jste. Nepotřebujete dalšího člověka, aby vás doplnil.

A co když už jste v milostném vztahu? Sám jsem se s tím dlouho potýkal – dá se na tom pracovat. Je důležité si uvědomit, jestli jste závislí a případně od toho upustit. Postarat se sami o sebe. Jde to.

Jakmile tohle víte, tak máte ve vztahu výhodu, jste celiství. Jste pak s druhým proto, abyste si něco předávali.

Radost být sám

Samota může být děsivá věc, ale taky dobrá příležitost.

Můžete oslavovat chvíle, kdy jste sami. Poznat sami sebe. Začněte s drobnostmi – přečtěte si pěknou knížku, pište, poslouchejte hudbu, tančete, kreslete, učte se. Jděte na túru, prozkoumejte svět bez potřeby své poznání neustále sdílet on-line.

Buďte sami a buďte tak šťastní.

Zasloužíte si to.

Pružná mysl

Když se nyní ohlédnu zpátky, jsem mnohem šťastnější, než tomu bylo před 8 lety. Ale uvědomil jsem si, že to všechno není jenom výsledkem mých lepších návyků (i když návyky jsou toho hlavní součástí).

Co jsem tedy změnil a udělalo mě šťastnějším?

Místo toho, abych se soustředil na plnění všech pracovních úkolů, uzávěrek a termínů, naučil jsem se nechat to plynout.
Místo toho, abych byl naštvaný na lidi, kteří nesplnili mé očekávání, jsem mnohem více uvolněný v tom, co od nich očekávám.
Místo toho, abych byl naštvaný na věci, které se kolem mě nedějí tak, jak bych si přál, přijímám okolnosti nebo situace tak, jak jsou. Zkrátka přijímám co se děje.

Jinými slovy si buduji pružnou mysl.

Je to jedna z nejlepších změn, kterou jsem si kdy osvojil, dává mi více klidu v mysli a větší pocit štěstí. Chvíli mi trvalo si tento návyk osvojit. Rád se s vámi podělím proč a jak jsem to udělal.

Proč si vytvořit pružnou mysl

Příčinou naštvání, iritace, hněvu, smutku je nepružná mysl – chceme zůstat u toho, co je známé, co je nám příjemné. Když se věci nedějí, tak jak chceme, jsme akorát tak frustrovaní, rozzlobení a smutní.

Tím, že si vytvoříme pružnou mysl, jsme otevření, vítáme změnu a jsme připravení na jakoukoliv situaci. Zamyslete se nad tím, jaké to je, když se něco stane jinak. Například když se nějaké zásadní věci ubírají jiným směrem než očekáváte. Jenom se na tu situaci podívejte z jiného úhlu pohledu. Připadá vám to špatné, protože to není tak, jak byste chtěli. Je to špatné, protože jste přesvědčení, že to musí být přesně, tak jak chcete vy. Pokud však od vašich úpěnlivých představ ustoupíte, zjistíte, že jiné řešení není špatné. Je jenom nové, jiné, odlišné. A ve skutečnosti v tomto novém řešení můžete najít skvělou příležitost.

Jde o schopnost naučit se vyrovnávat se změnami, být pružný a zjednodušovat.

Jak: Malé cvičení

Pružné myšlení nezměníte přes noc – mysl nejde změnit tak jednoduše jako třeba šatník :). Návyky musíte měnit po malých částech každý den.

A to tak:

Dejte si na jeden týden předsevzetí, že se zbavíte toho, co vás štve, frustruje, kvůli čemu jste smutní atd.
Napište si seznam věcí, které jsou spouštěčem vašich nepříjemným emocí – někdo vás vyruší; jedete autem a někdo se na vás zezadu natlačí; někdo je příliš hlasitý, když se snažíte pracovat; někdo si po sobě neumyje nádobí atd.
Vytvořte si něco, pro případ, když se tyto spouštěče objeví – poznámky na papír, korálkový náramek, slova napsaná na vaší ruce, poznámka na palubní desce vašeho auta, atd.
Když se objeví spouštěč, dejte si pauzu. Zastavte se. Všímejte si, jak vaše emoce nabírají na intenzitě a kam se ubírají. Uvědomujte si je, ale nejednejte podle nich. Dýchejte.
Pokuste se podívat na to, na čem tak lpíte – přejete si, aby ten řidič byl zdvořilejší; přejete si, abyste mohli dělat věci bez přerušení; chcete, aby si ostatní po sobě uklízeli. Tato přání jsou vaše fantasie – nechte je jít. Otevřeně přijměte věci tak, jak jsou i jak se změnily. Dýchejte, otevřete své srdce a situaci přijímejte.
Reagujte přiměřeně, bez očekávání, že všechno se stane přesně, tak jak si vy přejete. Bez lítosti.

Opakujte to kolikrát uznáte za vhodné během týdne, avšak dělejte nácvik minimálně jednou denně.

Uvědomte si, prosím, že na začátku v tom třeba nebudete perfektní. Naučit se tuto dovednost je vcelku obtížné, protože jsme si špatné návyky a životní postoje budovali a uchovávali po tak dlouhou dobu. Je dobré si jednou denně opakovat jak tento nácvik tak i samotné uvědomování si těchto návyků. Procvičujte to kdykoliv si vzpomenete, po celý zbytek roku.

Rodinná setkání: základní místo pro trénink vědomé přítomnosti

V období svátků se rodiny setkávají, ať už na chvilku nebo delší čas.

A stejně tak jako mohou být Vánoce kouzelné, pro mnohé mohou být obdobím přemáhání a to z mnoha důvodů: vyplouvají na povrch staré konflikty, dochází k bolestivým situacím, lidé vás kritizují a spousta lidí pohromadě může vytvořit pěkně stresující zmatek. Najednou nežijete svou denní rutinu, plánování oslav a všechny ty přípravy přináší jen další stres…

Jak se s tím vyrovnáváte?

Před časem mě jeden čtenář požádal, abych napsal o tom, „jak jednat v emocionálně náročných situacích/potenciálních konfliktech během svátečních setkání a jak si stále udržet pozitivní energii bez toho, abychom ji museli předstírat“.

Můj návrh zní: využijte rodinná setkání k tréninku vědomé přítomnosti.

Může to vypadat, že nejlepší místo k tréninku vědomé přítomnosti je poklidný zenový chrám..a v mnoha případech je. Ale stejně jako střelba na terč není to samé jako opravdový boj, tak posadit se na podušku a meditovat není to samé jako být uprostřed bláznivé rodinné sešlosti. Váš trénink to posouvá na zcela novou úroveň.

Co a jak tedy můžete dělat? Až bude strejda Josef povídat zase jednu ze svých nudných historek, vyzkoušejte některý z těchto postupů:

Pozorujte své tělo a dýchejte: uprostřed toho všeho co se děje, věnujte několik sekund tomu, že zaměříte svou pozornost na váš postoj, jak držíte své tělo, jak se cítí, když dlouho sedíte apod. A párkrát za sebou následujte svůj dech. Toto je cvičení, které vás dovede k vašemu středu a vrátí do přítomnosti.
Všímejte si svého zaměření na sebe: když nás ostatní dráždí nebo frustrují, je to často kvůli tomu, že jsme zaměření na to, co chceme my; jak si představujeme, že by s námi měli jednat; jak by se ostatní měli podle nás chovat, jaký by měl být svět… Tohle je důležité si uvědomit, hned jak se objeví podobné pocity. Uvědomte si, že jste zaměření na sebe a na své potřeby.
Zeptejte se: co tenhle člověk vlastně potřebuje? místo přemýšlení o tom, co chcete vy, se ptejte, co potřebují ostatní lidé. Zjistěte, jak byste jim mohli pomoci. Vžijte se do nich. Představte si jejich potíže a neposuzujte je.
Pouze poslouchejte: občas lidé potřebují jen to, abyste je vyslechli. Je to něco, co ne vždy děláme se 100% pozorností. Cvičte naslouchání bez toho, abyste si dělali závěry, bez přemýšlení, co na to druhému povíte. Buďte empatičtí, představte si, jaké by to bylo být na místě té osoby, vžijte se do toho, co se vám snaží sdělit.
Pozorujte své myšlenky: buďte nestranným pozorovatelem, pozorujte své myšlenky, jako by se objevovaly z nějakého neznámého zdroje. Opravdu jste mohli předpokládat tuto myšlenku? A dovedete předvídat tu další? Jaké myšlenky přijdou příště? Jste to vy, tyhle myšlenky nebo je to jen něco, co se objeví a přejde asi tak jako mračna na obloze?
Vzdejte se kontroly: často jsme ve stresu, protože chceme mít vše pod kontrolou. Samozřejmě kontrolu doopravdy nemáme – jen si myslíme, že ji máme a nebo ji mít chceme. Vzdejte se kontroly, nechte věci být a dovolte jim se uskutečnit. Neodporujte tomu, co se děje. Buďte spokojení nezávisle na okolnostech.
Ať je pro vás daná činnost vším: když si naléváte kávu, ať je to pro vás v dané chvíli vším. Celým světem. Není nic jiného, jen tohle. To samé udělejte, když si s někým povídáte. Když jíte ovoce. Jdete po schodech. Když se líbáte.
Trénujte vděčnost: Věci jsou pro nás stresující, protože si přejeme, aby byly jiné. Přitom jsou dost skvělé už tak, jak jsou; bez toho aby musely být jiné. Pouze potřebujeme obrátit pozornost k tomu, jaké jsou; všímat si toho, co už tu je, uvidět tu krásu a ocenit ji. A neustále to trénovat.

Všechny tyhle postupy nejdou využít najednou. Vyberte si jeden a chvilku s ním pracujte, pak vyzkoušejte další.

Jeden postup v danou chvíli, jeden okamžik a budete mnohem vědomější uprostřed rodinného zmatku o svátcích. A pak v tom všem uvidíte krásu, která tu vždycky byla.

Jak jsem se naučil přestat odkládat a také vzdát se věcí

„Lidé se neradi vzdávají svého trápení. Kvůli strachu z neznámého raději upřednostní trápení, které tak dobře znají.“

~Thich Nhat Hanh

Konec prokrastinace je uměním vzdát se věcí.

Celý život jsem byl odkladačem; aspoň donedávna. Odkládal jsem věci až do deadlinu, protože jsem věděl, že mi to projde. Dopisoval jsem testy ještě v poslední vteřině, odevzdával články na poslední chvíli… Ale měl jsem hotovo.

Až do chvíle, kdy mi to vycházet přestalo. Kvůli odkládání jsem nestíhal termíny, znovu a znovu. Stresovalo mě to. Když jsem svou práci dělal na poslední chvíli, byla méně než přijatelná. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že prokrastinace mi nepřináší nic dobrého. Vlastně jsem se kvůli ní dost natrápil.

Ale nedovedl jsem přestat. Zkusil jsem spoustu věcí. Snažil jsem si plánovat čas, stanovit si cíle, být zodpovědný, techniku Pomodoro a další. Samé skvělé metody, ale všechny trvaly moc dlouho. A žádná mi dlouhodobě nefungovala.

Bylo to kvůli tomu, že jsem se nedostal k jádru problému. Nevytvořil jsem si dovednost, která by mi s prokrastinací opravdu pomohla.

Dokud jsem se nepochopil, že se můžu věcí vzdát, prostě je nechat jít.

Prvně jsem se s tím setkal, když jsem přestával s kouřením. Musel jsem se vzdát „nutnosti“ kouřit a používat cigarety jako berličku, jak se vypořádat se stresem a s problémy.

Pak jsem přišel na to, že potřebuji opustit další falešné potřeby – vedly jen k dalším problémům: cukr, smažené jídlo, maso, nakupování, pivo, majetek… Neříkám, že nic z toho už nikdy nebudu dělat od chvíle, kdy se těchto potřeb vzdám; opouštím především tu myšlenku, že jsou skutečně nezbytné. Zbavuji se nezdravého pouta k nim.

Uvědomil jsem si, že neustálá vyrušení a falešná potřeba kontrolovat emaily, zprávy a další věci online mi způsobují problémy. Jsou příčinou mého odkládání.

Naučil jsem se jich tedy také vzdát.

K tomu, abych se zbavil rozptylování a falešných potřeb, jsem používal tento postup:

Namísto potěšení, které mi přinesly sice hned ale jen dočasně, jsem věnoval pozornost problémům, které způsobily později.
Myslel jsem na to, kým chci být a jaký život chci žít. Dal jsem si záměr odvádět dobrou práci tam, kde si myslím, že bych měl.
Pozoroval jsem svá nutkání věci kontrolovat a odbíhat k zábavě, pohodlí. Pochopil jsem, že se mi chce utéct od náročných věcí, které nejsou tak pohodlné k něčemu dobře známému a snadnému.
Uvědomil jsem si, že takové pohodlí nepotřebuji. A že se nestane nic špatného, když se budu cítit nepohodlně. Vlastně nejlepší věci se dějí, když jsem mimo svou komfortní zónu.

Pak už jsem se jen usmíval, dýchal a nechal to plynout.

Další krok na cestě stát se tím, kým chci být.

„Ztratit můžete pouze to, čeho se držíte.“ ~Buddha

Jak začít

Proč lidé selhávají ve vytváření nových návyků? Proč si návyky neudrží? Hlavním důvodem je, že u činnosti nezůstanou.

Vypadá to jasně: když něco nevydržíte dělat, nemůže se to doopravdy stát návykem. Takže co je řešením tohoto častého problému? Najděte způsob, jak u činnosti vydržet.

Když se na to podíváte z tohoto úhlu, klíčem, jak si vytvořit návyk, není, jak moc se mu každý den věnujete (cvičit 30 minut, napsat 1000 slov; apod.), ale pokud to vůbec děláte. Řešením je prostě začít.

Rád bych to ještě jednou zdůraznil: klíčem k vytvoření návyku je začít každý den.

Co mám na mysli tím „začít“? Když si chcete vytvořit návyk meditace, tak se každý den posadíte třeba na polštář. Pokud chcete pravidelně běhat, tak si zkrátka nazujete boty a půjdete ven. Jestli si chcete zvyknout psát, sedněte si, zavřete na počítači vše ostatní a začněte ťukat do klávesnice.

Vytvořte si startovací návyk, kdy s návykem jednoduše začnete. Povedete si pak skvěle i u formování ostatních návyků.

Jak začít, když se vám zrovna nechce

Vytvořit si startovací návyk – to se snadno řekne, že? A co se stane, když se probudíte a necítíte se dobře na to, abyste cvičili jógu nebo trápili unavené tělo před tréninkovým DVD?

Pojďme se napřed podívat na to, proč se vlastně „necítíte na to začít“. Je za tím obvykle jeden (nebo oba) z těchto důvodů:

Jste spokojení s tím, co děláte; je vám to příjemné a návyk je méně pohodlný (nebo je příliš namáhavý). Obecně se držíme té pohodlnější cesty.
Začít je příliš komplikované – k tomu, abyste se návyku věnovali, potřebujete hromadu vybavení, které nemáte doma; musíte jet 20 min do tělocvičny; sehnat si spoustu pomůcek apod.

Tyto dvě hlavní příčiny ve skutečnosti znamenají to samé.

Řešením tedy je usnadnit si to a zpříjemnit si čas, který návyku věnujete. Snadněji tím i začnete. Pár způsobů jak na to:

Zaměřte se na tu nejjednodušší věc – a začněte. Nemusíte tím strávit ani 5 minut, stačí začít. Je to tak snadné, že nemůžete nesouhlasit.
Předem si připravte vše, co potřebujete k tomu, abyste začali. Takže pokud potřebujete nějaké vybavení, připravte si ho večer předem a nebo ráno, pokud ho budete potřebovat odpoledne. Nejpozději hodinu předem. V okamžiku, kdy máte začít, vám už pak nebude nic bránit.
Vytvořte si nějaký návyk v místě, kde právě jste, místo toho, abyste někam jezdili.
Pokud máte někam jít nebo jet, domluvte si tam s někým schůzku. Spíše tam pak pojedete než abyste zůstali doma (nebo v práci). A dojít na to místo je to samé, jako když začnete. Tohle je účinné díky tomu, že neudělat to je poměrně nepříjemné – představa kamaráda, který na vás čeká v tělocvičně nebo parku, není z nejlepších.
Řekněte lidem, že jste se rozhodli vytvořit si startovací návyk – každý den následujících 30 dní. Tento druh zodpovědnosti vás bude motivovat začít. Nezačít pro vás bude opět méně příjemné.
Začněte s nejsnadnější verzí návyku a bude se vám i snadno začínat. Pokud chcete pravidelně číst knihy, nezačínejte hned s Joycem, ale sežeňte si něco od Grishama nebo Stephena Kinga nebo kohokoli jiného, koho považujete za vtipného a snadno se vám čte. Pokud chcete cvičit jógu, náročné sestavy si nechte na později a začněte s jednoduchým pozdravem slunce.

Začátek si zjednodušte, jak jen to jde. A naopak udělejte to tak, aby pro vás bylo nepříjemné, pokud nezačnete. Řekněte si, že jediné, co musíte udělat je například zavázat si boty a vyběhnout ven. Těžko tomu budete odporovat.

Jakmile jednou začnete, budete mít tak dobrý pocit, že budete chtít pokračovat (ačkoliv to nemusí platit vždy).

Začátek je jako svítání: moment, kdy se na obzoru zatřpytí a vy už víte, že se blíží něco hezkého. Naučte se mít rádi tuto chvíli a vaše potíže s návyky se rozplynou.

Buďte s rodinou a s těmi, co máte rádi

Kdy jste naposledy řekli své rodině nebo někomu z blízkých přátel, že je máte rádi? Ať už odpovíte cokoliv, udělejte to dnes. Mého dědečka nedávno odvezli do nemocnice, kvůli problémům se srdcem – bylo to krátce po jeho 80. narozeninách. Už jednou ho operovali a tentokrát to zase zvládnul. Jednou ale přijde jeho den; den, kdy už bude pozdě na to mu říci, jak moc pro mě celá ta léta znamenal.

Nenechte přijít ten den bez toho, abyste svým blízkým řekli, co pro vás znamenají.

Vím, že vyjadřování takových pocitů není pro mnoho z nás snadné. Platí to i pro mě a snažím se tyto bariéry prolomit. A i když je to pro vás opravdu těžké, doporučuju to prostě udělat a spojit se s rodinou nebo milými přáteli. Mluvte s nimi. Naslouchejte. Chápejte je…

Jednoduše buďte chvilku s někým blízkým a dejte mu najevo, že ho máte rádi, že je pro vás důležitý; tak, jak uznáte za vhodné – bez ohledu na to, jak moc jste ten den zaneprázdnění – najděte si čas. Když tohle zvládnete a opravdu si popovídáte, řeknete mnohem více. Často jsou to naše činy a ne jen slova, co doopravdy vyjádří, jak to naše srdce cítí.

To, že si najdete čas a spojíte se s lidmi, které milujete, vám přinese opravdovou radost. Čím více to budete dělat, tím budete šťastnější.

A protože jsem notorický tvůrce seznamů a spousta lidí je zaneprázdněná a pomůže jim to, tak tady je pár tipů:

Máte 5 minut? Pošlete email. Napsat email někomu, koho máte rádi, abyste se zeptali, jak se má a popřáli mu pěkný den nezabere moc času. Toto malé gesto udělá ještě mnohem více, když pak budou následovat i běžné emaily.
Máte 10 minut? Zavolejte. Telefon je snadná cesta, jak se s někým spojit a popovídat si, aniž byste museli někam cestovat… To je ale vynález! :-)
Máte 30 minut? Asi se vám to nepovede každý den, ale alespoň jednou týdně – zastavte se u někoho, na kom vám záleží (napřed zavolejte, ať ho nepřekvapíte v trenkách :-)); prostě ho navštivte. Uvidíte, že to bude patřit mezi vašich 30 nejlépe strávených minut.
Máte pár hodin? Dejte si oběd nebo někam zajděte. Mezi námi kdo nemá pár hodin volna jednou za měsíc? Víkendy nebo večery, které trávíte před televizí nebo bezmyšlenkovitě brouzdáte na internetu…? Dejte sbohem takovému času a věnujte ho raději přátelům nebo rodině. (Pokud takový čas opravdu nemáte, podívejte se na Edit Your Life, Part 1: Commitments).
Soustřeďte se na své blízké. Nemá cenu s někým trávit čas, když přitom stejně myslíte na práci, na váš blog nebo na další schůzky, které musíte stihnout. Věnujte dané osobě pozornost. Poslouchejte. Buďte opravdu tady a teď…s tímto člověkem. Tohle je okamžik, který nevrátíte zpět a tak ho prožívejte vědomě.
Bavte se. Vyprávějte si vtipy, smějte se, dělejte něco zábavného a spontánního. Zkrátka užijte si to!

Krásy & těžkosti životních změn

Důvodem našeho utrpení je odpor ke změnám. Jenže život je plný změn.

Kdysi jsem změnám odolával a trápil se asi tak jako kdokoliv jiný, postupně jsem se však naučil přizpůsobit. Naučil jsem se flexibilitě. A tohle jsem si uvědomil:

Vše se mění a právě to je to krásné.

Těžkosti životních změn

Co myslím tím, že naše utrpení plyne z odporu ke změnám?

Pojďme se podívat na pár věcí, kvůli kterým si obvykle děláme starosti:

V práci na vás někdo křičí: Očekáváme, že s námi lidé budou jednat vlídně, spravedlivě a s respektem, ale ve skutečnosti to tak vždycky není. Potom odmítáme realitu a přejeme si, aby bylo po našem. Jsme naštvaní, ublížení nebo uražení.
Vaše tříleté (nebo třináctileté) dítě neposlouchá: Očekáváme, že se naše děti budou chovat určitým způsobem, ale realita je samozřejmě jiná. A když realita neodpovídá našim očekávání, jsme ve stresu.
Přijdete o práci: To je obrovská změna, kromě finanční jistoty se týká přímo vaší identity. Pokud jste například učitel a ztratíte svou práci, musíte se teď vypořádat se změnou pohledu sama na sebe. A to může být velmi obtížné. Odolávat těmto změnám (a finančnímu omezení, které ztráta práce znamená), může být opravdu nepříjemné.
Máte příliš práce a cítíte se přetížení: Chceme mít věci pod kontrolou, jenže to úplně nejde. Nové úkoly, nové informace, nové požadavky, nové nároky… Takové změny jsou náročné, zvlášť když si myslíme, že máme den naplánovaný a najednou to tak není. Pak jsme přetížení a vystresovaní.
Zemře vám někdo milovaný: Smrt samozřejmě patří až mezi krajní změny, ale co se vlastně změnilo? Daný člověk už není mezi námi (přinejmenším ne jako dosud). Stejně tak je ale bolestivé, že už nejsme tím, kým jste byli, než zemřel. Teď už nejste například manžel, ale vdovec; otec bez své dcery; nebo kamarád, který zůstal sám. Chcete žít jako dřív, ale nejde to; trápíte se a jste nešťastní.

Tohle je začátek. Věci se neustále mění a my jim odoláváme. Náš den se mění, naše vztahy se mění, ostatní lidé se „nechovají jak by měli“, my sami se stále měníme a je složité to všechno zvládnout.

A právě to je na změnách nejtěžší – když nemáme věci pod kontrolou a když nejde všechno podle našich očekávání. Jak to tedy zvládnout?

Krásy životních změn

Se změnami, které jsou pro nás těžké, se můžeme vypořádat mnoha způsoby: zlobit se; křičet; pít nebo brát drogy; cpát se nezdravým jídlem, koukat na televizi a nebo hledat jiná rozptýlení.

Ale můžeme najít i pozitivní cesty, jak zvládat stres, bolest nebo vztek: cvičit, popovídat si o problému s přítelem nebo nějakým způsobem převzít nad situací kontrolu (plánovat, dát se do akce, odhodlat se k obtížnému rozhovoru a problém vyjasnit, …)

Nebo můžeme změnu přijmout.

Pokud jsou změny základem života (vlastně život není nic jiného než změna), tak proč odolávat? Proč to jednoduše nepřijmout a vědomě to neprožít?

Podívejte se na změnu, jak je krásná – je to těžké, protože jsme zvyklí odolávat.

Pojďme dát na pár minut stranou náš odpor a předsudky; a najít tu krásu v životních změnách.

V práci na vás někdo křičí: Je to zraněná, frustrovaná a rozzlobená osoba, která si vylévá zlost na vás. Marně se snaží převzít kontrolu nad chaosem ve svém životě a stále se jí to nedaří. Umíte si to představit? Cítili jste se tak někdy? Je cosi krásného na našich podobnostech, společných problémech, na našem spojení jakožto lidí. Duševně přijměte tuto krásnou, zraněnou lidskou bytost, prociťte její bolest a mějte s ní soucit.
Vaše tříleté (nebo třináctileté) dítě neposlouchá: Vaše dítě překvapivě prosazuje svoji nezávislost. Ukazuje vám, že je plnohodnotnou lidskou bytostí a ne jenom robot, který plní příkazy. Byli jste někdy v takovém postavení? Byli jste někdy frustrovaní z toho, že se nad vámi někdo snažil mít kontrolu? V téhle nezávislosti, v tomto bojovném duchu, v této rebélii je krása. A o tom je život (ano, život je změna ale také vzpoura proti kontrole). Usmívejte se, milujte tuto krásu a dejte svému dítěti prostor růst.
Přijdete o práci: Jakkoliv to může vypadat těžce, je to konec a zároveň začátek. Je to začátek nové cesty, příležitost osvěžit dosavadní život, znovu objevit kdo jste. Spatřete krásu v této příležitosti a také ve svobodě sejít z „obvyklé cesty“.
Máte příliš práce a cítíte se přetížení: To je vskutku nepříjemné, ale je možné vzdát se chaosu úkolů, informací a požadavků. Nemůžete všechno stihnout najednou, ale můžete nechat jít to „chtění“ mít věci kompletně pod kontrolou. I v chaosu je krása – je plný náhod, je bláznivý, je to život. Podívejte se na svou bolest, když odoláváte a stejně tak i na krásu tohoto boje. Pak si uvědomte, že v daném okamžiku můžete udělat jenom jednu věc. A udělejte ji. Potom ji už nechte být a udělejte další. Tím, že chaos přijmete a najdete v něm zalíbení, se můžete méně stresovat a být méně přetížení.
Zemře vám někdo milovaný: Možná nejtěžší změna ze všech; je to bezpochyby smutné. Ale smrt je konec, který je nevyhnutelný. Konce jsou nezbytné – jinak bychom si ničeho nevážili, protože to krásné by bylo neomezené. Hranice jsou krásné…a smrt je nejzazší hranice, připomínka toho, že je potřeba si vážit té nádherné věci, které se říká život – a to dokud jej máme. Smrt je také začátek, ne ve smyslu posmrtného života, ale jako začátek pro ty, kteří zůstali žít. Když ztratíme někoho blízkého, je tento konec a podobně jako ztráta zaměstnání také moment znovu objevování. Vypadá to smutně, ale jsme tak přinuceni přehodnotit svůj život a toto přehodnocení je příležitost, která je podle mě krásná. Konečně smrt je samozřejmě příležitostí zavzpomínat na život dotyčného; je to příležitost k tomu být vděčný za to, co nám tu zanechal.

Možnosti, jak najít krásu i v sebenepříjemnějších změnách jsou nekonečné. Věřím, že tyto změny jsou krásné samy o sobě.