Proč je zákon přitažlivosti špatně, ale přesto funguje

Nedávno se mě čtenář s přezdívkou calande zeptal, co si myslím o zákonu přitažlivosti:

„Myslím, že by bylo zajímavé se od Lea dozvědět něco o zákonu přitažlivosti (jestli tomu ovšem věří).“

Tak mě napadlo, že by nebylo špatné o tom něco napsat. Jenom si pamatujte, že jsem jeden člověk a je to jenom můj osobní názor, ale když se ptáte…

Na zákon přitažlivosti nevěřím. Myslím, že může fungovat, ale ne kvůli tomu, co se říká (nejde ani o zákon nebo vědeckou teorii, protože se nedá vyvrátit).

Moment, kdy může zákon přitažlivosti zabrat, nastane, když člověk následuje tyto tři kroky:

1) Jasně určí, co chce – něco, co tolika lidem nejde

2) Neustále se na to soustředí

3) Jde do akce, aby se to stalo. Tento krok není součástí zákonu přitažlivosti, ale logicky musí následovat po prvním a druhém kroku.

Tato kombinace umožní, že se cíl pravděpodobně splní.

Ne ale kvůli tomu, co se v zákonu říká, protože ho znám. Většina výroků (existuje mnoho definic, kterým je těžké oponovat) používá pseudo-vědecká vysvětlení, proč přitažlivost funguje. Jak jsou naše myšlenky vysílány do fyzického světa a nějakým způsobem ho ovlivňují. Během vysvětlení jsou používány různé fráze jako elektromagnetismus, apod. Ve skutečnosti ale neexistují žádné reálné studie, které by tyto teorie podpořily, tedy podle toho, co vím já. A jak jsem řekl, teorie zákonu přitažlivosti nemůže být vyvrácena, takže nemůže jít o nic vědecky podloženého.

Avšak to neznamená, že si z toho nemůžete odnést něco užitečného a dát to do praxe. Pokud dokážete říct, co chcete, opakovaně na to myslet a hlavně jít do akce, budete mít velkou příležitost dosáhnout čekoholi, co si usmyslíte.

Rád bych slyšel víc i od vás a co si o tom myslíte. Tímto děkuji calandovi za skvělou otázku.

Realita tohoto okamžiku

Jak tak sedíte a čtete tenhle článek, zastavte se a zkuste trochu vnímat svoje okolí, kromě počítače nebo telefonu…co se právě teď děje?

Koukáte na tyto řádky a možná máte několik úkolů, které musíte dnes udělat na svém počítači, ano. Ale je tu také vaše tělo. Jak se cítíte? Máte kolem sebe prostor, možná jiné lidi. Nablízku je i příroda, alespoň částečně.

Pozastavte se a opravdu se podívejte na realitu okamžiku.

Jak tak procházíme dnem, jsme často vystresováni z toho, co všechno musíme udělat a z toho, co neděláme nebo nestíháme. Bojíme se budoucnosti a prokrastinujeme, protože máme strach, že bude úkol až moc těžký. Máme pocit, že nejsme dost dobří, přirovnáváme se k druhým a myslíme si, že na ně nemáme. V hlavě si přehráváme dokola rozhovory, které se už staly.

To všechno se odehrává v naší mysli, je to ale všechno jenom výmysl. Ve skutečnosti jsme v pohodě. Ve skutečnosti existuje tolik věcí, za které můžeme být teď a tady vděční.

Jde o věci, které probíhají právě teď. Kombinace zvuků, barev, tvarů a pachů, které se už se takhle přesně neseskupí, nikdy. Způsob, jakým se cítí vaše tělo, myšlenka, kterou máte v hlavě, už vás přesně takhle nikdy nenapadne.

My sami se také neustále měníme. Přemýšlíme nad sebou jako nad někým, kdo je stejný, ale naše já je před přečtením a po přečtení tohohle článku už jiné. Stejně jako to, co se probudilo dnes ráno. Dějí se nám různé věci, které nás ve větším či menším měřítku mění.

Naše já se tedy za chvíli změní a pak znovu a znovu… Já, kterým jsme teď už nebude nikdy znovu existovat.

Tohle je naše podstata. Ve skutečnosti se neměníme jenom my, ale i vše kolem, jen to nemusí být vždy tak nápadné. Každý se mění. Každý okamžik je jen výstřižek z neustále měnícího se kolosu, který spolu vzájemně interaguje.

To je realita okamžiku. Nezmeškejme ji.

Toto uvědomění máme neustále na dosah ruky. Během dne, jak přijdou obavy, a když se ztratíme v množství práce, se musíme zeptat sami sebe: „Jaký je tento okamžik doopravdy?“

Mějte tu správnou motivaci

Hodně lidí chce změnit své návyky. Často chceme jíst zdravěji, méně prokrastinovat, napsat knížku, ušetřit víc peněz, být víc fit, číst častěji a více…..

Když si řeknete, že změníte svůj návyk, většinou po nějaké chvíli selžete a jste zase zpět ve svých starých kolejích.

Mně se to taky nesčetněkrát v životě stalo. Řekl jsem si: „Budu jíst zdravěji a začnu cvičit.“ Myslel jsem to sám se sebou opravdu vážně. Na začátku to všechno běží podle plánu, ale pak se to vždycky nějak zvrtne a už je všechno snažení pryč.

Tak mě zajímá, co je to „něco“, proč sejdu z cesty za svým novým návykem?

Kouzlo je v tom, že musíte být správně namotivováni. Mít odvahu, aby se váš nový návyk stal vaší součástí. Je potřeba se k němu „upsat“ …..

Tady mám pár bodů z mého života, jak to dělám já tak, abych své nové návyky nadobro začlenil do života a neporušoval je:

  1. Když jsem chtěl přestat kouřit, tak jsem se přihlásil na jedno online fórum, kde jsem se upsal a slíbil jsem přede všemi členy, že pokud si budu chtít zakouřit, nejdřív to musím zveřejnit na fóru. Také jsem to řekl své ženě a dceři a tím si vlastně veřejně zajistil, že to neporuším. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem neselhal a nikdy to neporušil. Od té doby nekouřím.
  2. Chtěl jsem uběhnout maraton. Domluvil jsem si, že budu psát každý druhý týden do místních novin o tom, jak se mi daří má příprava. Všichni věděli, že se připravuji na maraton. Tudíž jsem to nemohl flákat.
  3. Před několika lety jsem se chtěl zlepšit v běhání. Nechal jsem se přemluvit mým kamarádem Scottem, že poběžím 50mílový ultramaraton. To mě tak namotivovalo, že jsem trénoval jako divý a pravděpodobně bych také řekl, že jsem se dostal do nejlepší běžecké formy vcelém svém životě.
  4. Také jsem si přál, abych byl o něco hubenější. Zeptal jsem se svého kamaráda Dicka, jestli by mě nechtěl trénovat. Dal mi nějaké dobré rady ohledně výživy a navrhl mi cvičební plán. Pracovali jsme na tom spolu asi rok a nakonec jsem opravdu výrazně zhubl.
  5. Chtěl jsem být ve svém životě víc vědomý. Dělat věci s větším vědomím a nejet pořád jenom na autopilota. Proto jsem oslovil svého kamaráda a kouče Toku. Ten mi vytvořil plán, který mě naučil pravidelně meditovat, číst budhistické texty, jíst vědomě. Tohle dělám každý den: čtu, uvědomuji si, co jím, a medituji. Každý týden Tokovi dávám svůj výstup, jak se mi daří, co mi jde a co mi dělá třeba ještě problémy.
  6. Hodně často jsem se začal učit šachy, ale vždycky jsem to po chvíli jaksi zametl pod koberec a přestal jsem se tomu věnovat. Tak jsem to vzal do svých rukou a přihlásil jsem se na šachový turnaj, a to i ve chvíli, kdy jsem věděl, že prohraji. Zároveň mi bylo ale jasné, že když jsem se přihlásil na turnaj, tak se také budu muset více učit a připravovat.
  7. Měl jsem velké přání odnaučit mé děti, aby během dne pořád něco uzobávaly, a já, abych už nechodil tak často do restaurace na jídlo. Vymyslel jsem šesti měsíční úmluvu, kde jsem se zavázal své kamarádce Tynan, že pokud to porušíme, hodí mi do obličeje velký šlehačkový dort, natočí to na video a zveřejní to na internetu. Nikdy jsem neselhal.

Z toho tedy vyplývá, že:

•   Pokud se chcete v něčem zlepšit, přihlaste se na nějakou soutěž, turnaj nebo něco podobného tak, aby vás to donutilo se na to více připravovat.

•   Pokud se chcete něco nového naučit, učiňte závazek. Řekněte lidem, že pokud to porušíte, budete muset udělat něco velmi trapného na veřejnosti.

•   Někdy není úplně dobré udělat až moc velký krok do neznáma. Změna nepřichází ze dne na den. To vede akorát k selhání.

•   Místo toho, abyste to dneska přepískli a „nabrali“ si toho na sebe až přes příliš, je lepší správně se motivovat a zůstat pozitivní. To vás pak celé udrží na fajn vlně, když se vám bouří nad hlavou a vy to třeba chcete vzdát.

Jak mít pružnější mysl

Věřím tomu, že pružná mysl nám pomáhá se vyrovnat s chaosem, ztrátou, velkými životními změnami, drobnými frustracemi a vším, co se nám v životě připlete do cesty.

Přizpůsobivá mysl vede ke klidu. Nejste uvízlí v zajetých kolejích a umíte pracovat se změnami. Nemyslíte si, že máte vždycky pravdu, a jste zvědaví. Rádi přijímáte nové výzvy.

Ne vždycky mi to jde na sto procent, to se přiznám. Ale pracuji na sobě.

A když se mi nedaří, cítím to. Mysl je uvízlá, cítím se frustrovaně, nepříjemně, naštvaně a zklamaně. Mám pocit, že věci nechci tak, jak jsou. Je to důsledek toho, že se člověk nechá chytit do bůhvíjaké verze výkladu svého života.

Tak jsem začal pracovat na tom, aby moje mysl dokázala změny a vykročení z komfortní zóny přijmout s úsměvem:

1. Prociťte to. Jakmile si všimnu, že na mě jde frustrace a cítím se sevřený, je to okamžik, kdy bych měl zpozornět a cvičit svoji mysl. Dobré je, že mi to skutečně pomáhá. Je to lekce, kterou mi dává život, a já za ni děkuji.

2. Nic nedělejte. Nejvíc bolesti přináší, když ze své frustrace vyvozuji závěry, uzavřu se do sebe a s nikým nemluvím. Když se takové pocity blíží, radši nic nedělám. Místo toho se pocitům postavím tváří v tvář.

3. Zůstaňte s tím pocitem. Otočte se a sledujte to. Koukejte, jak pocit stoupá. Nejste to vy. Je to jenom emoce, mrak, který proplouvá kolem, nic víc. Jaké to je? Co cítíte v těle? Objevujte to. Buďte zvědaví.

4. Dopřejte si chvilku a mějte soucit. Jakmile přichází špatné pocity, snažím se jim dát prostor pořádně se roztáhnout, místo toho, abych utíkal. Naopak se tomu cele otevřu. Je v pořádku to tak mít. Ve chvíli můžete cítit lásku ke všemu, co se děje.

5. Odpočívejte a neberte věci tak vážně. Sevření pochází z toho, že chceme, aby lidé a věci byli podle našich představ. Držíme se toho a chceme to tak. Místo toho trochu povolte a nechte věci více plynout. O nic moc důležitého zase nejde. Nechte věci plout. Já se snažím se ve špatném pocitu uvolnit, sledovat svět okolo sebe, místo toho, abych se nechal unášet příběhem v mojí hlavě. Odpočívám a jsem vděčný za to, co je kolem mě.

6. Řekněte: „Nevím.“ A tady je klíč k tomu všemu. Jakmile si trochu odpočinu, řeknu sám sobě: „Nevím, jak by to mělo být, ani jak to je.“ To mi dává prostor zkoumat. Co se děje? Jaké by to bylo jít do neznáma a nesoudit to? Jaké to je nevědět, co ostatní v příštím okamžiku udělají, a být zvědavý, proč se tak chovají. A ještě je podpořit. Pružná mysl nepotřebuje vědět, co se bude dít, a není si jistá, co se v příštích minutách stane. Je zvědavá jako malé dítě, které objevuje svět. Když si zameditujeme nebo vezmeme každý okamžik tak, jak přijde, dovolíme si nevědět a být zvědaví.

Na tom pracuji, byť mi to nejde na sto procent, ale pomáhá mi to být šťastnější.

Dostat se z centra dění

Jak si tak žijeme svůj život, vyprávíme si každý den příběh o tom, co se kolem nás děje. A v centru tohoto děje je jenom jeden člověk. My.

Když si říkám, že to, co se děje, není dobré a ubližuje mi to, když si říkám, že je v pořádku prokrastinovat, protože jsem unavený a nemám náladu. Jsem v centru tohohle filmu. Je to nekonečný příběh o mém životě, o všem kolem mě a veprostřed jsem já.

Jsem si jistý, že to znáte. Také jste v hlavní roli svého vlastního filmu. Je to přirozené a není na tom nic špatného.

Z tohohle pohledu na život ale může vzniknout řada problémů:

Vykládáme si činy druhých tak, že nám jsou buď ku prospěchu, nebo nám škodí. Buď nám dávají, co chceme, nebo se nám staví do cesty. Jejich činy ale nejsou ve skutečnosti o nás. Jsou o nich, protože oni jsou v centru svých vlastních životů. Jakmile si vykládáme jejich kroky podle našeho pohledu, často nedávají smysl, frustrují nás, bolí nebo štvou. Pokud někdo něco řekne a my to bereme jako útok, máme potřebu se bránit. “Jsem dobrý člověk”, říkáme si, “a oni by neměli naznačovat, že ne”. Jenže tahle interpretace je jenom jeden způsob, jak se na to dívat. Můžeme se přeci snažit druhého pochopit, proč to říká, místo toho, co to říká nám. Poté nebudeme tak v obraně a uražení. Vykládáme si vše kolem nás. Od špatné dopravy po internet, kde se mluví o teroristech. Přemýšlíme, jak nás to ovlivňuje. “Stojí to za prd.” Můžeme ale také poodstoupit a podívat se na věci kolem jako na něco, co se prostě děje. Být zvědaví, sledovat to, snažit se to pochopit a vidět, že to není jenom o nás. A znovu, je to normální, že se strkáme do centra dění. Můžeme ale vidět, co všechno za problémy to způsobuje. Jak nasáváme, a to nám bere energii a činí nás nešťastnými.

Co ale s tím?

Zaprvé si uvědomte, co si říkáte za příběhy.

Poté si všimněte, jak se neustále stavíte doprostřed příběhu.

Pak zjistěte, zda se můžete z toho příběhu odpojit.

Jaký bude příběh bez nás? Pro mě se z toho příběhu stane následující:

Věci se dějí. Zajímavé! Co se z nich mohu naučit? Co mohu pochopit? Jak jim mohu lépe rozumět?

V tom, co ostatní dělají a říkají, je složitost a neštěstí. Jak s nimi mohu soucítit a dát jim lásku? Když si vzpomenu, že se mám odpojit, a často, velice často na to zapomenu, odstraní to všechnu těžkost, které jsem čelil, a změní moje vnímání. Je dobré chápat a vcítit se do druhých. Zjistit, jak s nimi soucítit.

Je pravda, že od příběhu se nikdy úplně neodtrhneme. Pořád tam jsme, ne ale přímo v centru. Místo toho se můžeme soustředit na propojení se s ostatními a vidět, jak nás podporují v tom, abychom byli lidmi, kterými jsme. A víme, že je v tom také můžeme podpořit.

Strach ze zahájení velkého projektu

Minulý týden jsem spustil moji novou aplikaci „Habit Zen“ na Kickstarter. Hned se mě zmocnil strach. Cítil jsem ho v celém svém těle.

Co když se to lidem nebude líbit? Co když to nikdo nepodpoří? Co když to skončí jako fiasko a já se tak ztrapním před lidmi?

Anebo co když to lidé podpoří, ale mně se to nepovede dobře rozjet?

Strach vás celý polapí a připadá vám, že se vás drží jako klíště. Začínáte se bát i sebemenších drobností, cítíte se zoufale a chcete mít pod kontrolou věci, které prostě a jednoduše pod kontrolou mít člověk nemůže? Přijmout to a nechat to odejít by byla ta nejlepší varianta, ale není to lehké. Strach vám zkrátka vládne jako pán a určuje vám směr….

Dobře. Možná to tak je, ale je tu i nějaká jiná cesta? Ano. Je tu možnost, že budete sedět doma, do ničeho velkého se nikdy nepustíte, nikdy nepřekročíte svou komfortní zónu a nikdy se nepustíte do ničeho těžkého tak, abyste v životě neudělali žádnou chybu.

Spuštění něčeho velkého v životě je nesmírně děsivé, mnohdy i strašně bolestivé, Je to ale jediná cesta, jak se zlepšovat a růst.

Tady je shrnuté to, co dělám já, abych v životě pořád rostl a učil se něčemu novému:

Ptám se sám sebe, co je mým záměrem.

Proč chci dělat tento projekt? Je to proto, že chci vypadat dobře, nebo chci dokázat něco skvělého pro moje ego? Nebo to dělám pro lidi, abych jim pomohl? Kolika lidem pomohu?

Pravdou je, že kdybych všechno dělal jenom kvůli svému egu, tak by se mi  pravděpodobně nepodařilo překonat svůj strach. Nefungovalo by to. Ale pokud něco dělám pro někoho jiného, za tu námahu to stojí, no ne? Myslím si, že v případě, že z toho budou lidé profitovat a pomůže jim to, měl bych ten strach překonat a dotáhnout to do konce.

Zeptejte se přátel nebo někoho, komu věříte, jestli byste do toho projektu měli jít, nebo v žádném případě ne. Jestli máte dobré přátele, budou k vám upřímní. Mohou být taky tak blázniví, jako jste třeba vy. Ale máte zaručeno, že podobně naladěným lidem se váš projekt též bude líbit.

Moji přátelé mě podpořili. Nenechali mě, aby mě můj strach ovlivnil natolik, abych s tím projektem seknul. Děkuji vám moc! Pomáhá mi to také utišit mé obavy. Prostě ke mně mluví lidé se selským rozumem a já si většinou uvědomím, že mě ovládly jenom mé strachy a obavy a že jsou to vlastně iluze, které nemusím poslouchat.

Postavte se svému strachu tváří v tvář. Já chci většinou od svého strachu utéct a nemyslet na něj. Schovat se před ním, zůstat ve své komfortní zóně. Nebo taky zkouším vzít nějakým způsobem svůj strach pod kontrolu, ale to se mi většinou moc nedaří. Je to spíš takový obranný mechanismus.

Místo toho jsem se naučil si sednout a podívat se pěkně tomu mému strachu přímo do očí. Dívat se na něho laskavě, nehodnotit ho, ale jenom pozorovat a dívat se, co je to za strach. Jaká pořádná kuráž je potřeba k tomu před tím strachem neutíkat a prostě jenom se strachem chvilku zůstat? No obrovsky velká! Stále to zkoumám a objevuji.

Už jsem přestal v těchto chvílích chtít pořád něco dělat. Když mám strach, můžu dělat spousty věcí, ale většina z nich ničemu nepomůže, naopak to jenom zhorší.

Snažím se tedy zklidnit tím, že začnu POŘÁDNĚ DÝCHAT a podívám se na to, co chci udělat více, z racionálního pohledu. Ptám se sám sebe: „Dělám tohle kvůli strachu, který mě ovládl, nebo mi to opravdu nějak pomůže? Dělám tohle kvůli mému egu, nebo to přinese i něco ostatním? Co se stane, když teď nebudu dělat nic? Není tady náhodou i něco jiného, co bych mohl udělat? “

Když se uklidním, mé reakce jsou méně sobecké a o to víc soucitnější.

Rád pamatuji na to, že v těchto situacích je dobré se podívat na ten můj strach, na tu celou část mě, která je zastrachovaná, jako na malé dítě. My všichni jsme se někdy jako malí báli. Místo toho, abychom to malé dítě ignorovali, nebo jsme se od něho snažili utéct, tak mu můžeme poslat jenom trošku víc lásky a soucitu. To mně pomáhá, alespoň z části, se uklidnit a neutíkat sám před sebou.

Když jsem na sebe hodný a dám si trošku víc pochopení, naučil jsem se, že všechno bude vlastně v pořádku. Vím, že věci třeba nebudou tak, jak budu chtít, ale budou v pořádku. Věci se vyřeší. Jsem si sám dobrým přítelem a dobří přátelé jsou tady vždycky od toho, aby když se ti nad hlavou bouří, tak ti pomohou najít skrýš. Budu tady vždycky pro sebe a všechno se nakonec vždycky vyřeší.

Co mi pomáhá, je představa, že se prostě potápím a moc o tom nepřemýšlím. Připravím sám sebe na možný šok, v případě, že bude nepříjemný a v tu chvíli to nepohodlí bude jenom dočasné a nebude trvat dlouho.

S tím mým posledním projektem, o kterém jsem mluvil na začátku. Vím, že tam bude mnoho strachů. Vím, že se všechno může pokazit. Ale vím, že se do toho projektu i přesto pustím. Sázím na to, že věci třeba nebudou tak, jak bych si přesně přál, ale všechno dobře dopadne!

Pro ty, kteří zápasí se životem

Na Twitteru jsem narazil na člověka, který se trápil tím, že nemá dost přátel, rodiny, motivace, sebevědomí a odvahy.

Soucítím s ním, protože vím, jaké to je. Cítit se špatně, dole a nemít vůbec důvod pokračovat. Zažil jsem tenhle pocit už hodněkrát.

A tak píši tenhle post i pro něj a pro všechny, kteří to zažívají.

Bojujete a možná se i trápíte. A to je těžké. Člověk může mít pocit beznaděje, samoty a bezmoci.

Je to opravdové a bolestivé. Ale jak se z toho dostat, když člověk nemá absolutní motivaci ke změně? Jak si udělat přátele, kteří vám pomohou, když nemáte sebevědomí a nevěříte si?

Je mi líto, že trpíte a bojujete. A vězte, že když se cítíte osaměle, nejste sami. Já na vás myslím a jsem s vámi. Jsem s vámi propojen, protože to sám znám a zažil jsem to. Sdíleli jsme bolest, beznaděj a osamocenost.

A nejsem to jenom já. Každý člověk tohle někdy cítil, bolest, beznaděj a samotu. Všechny nás to spojuje. Cítíme se sami, a to je právě ten okamžik, který nás spojuje.

Pocit samoty, odpojení od ostatních je iluze. Vím, že jde o iluzi, která se zdá být opravdová. Ale není.

Zamyslete se. Podporují vás milióny, ne-li miliardy lidí. Používáte elektřinu, kterou zajišťují elektrické společnosti s tisíci zaměstnanci, kteří pro vás pracují. Pijete vodu, kterou vám zajišťují další tisíce lidí. Jíte jídlo, které vypěstovaly a sklidily tisíce lidí. A přivezly vám je na silnicích, které postavily tisíce lidí. V autech (na lodích, náklaďácích, v letadlech), které také postavily tisíce lidí. Nosíte oblečení, používáte technologie, sedíte na nábytku, všechno postavené a přivezené k vám díky tisícům lidí. Všechny tyhle tisíce a tisíce lidí jsou samy podporovány tisíci lidmi.

Podporují vás milióny lidí a tyto milióny podporují další milióny. Celý svět podporuje sám sebe. Stali jsme se lidmi, kterými jsme jenom díky podpoře ostatních. Sdílíme nápady, učíme se jeden od druhého, jeden druhému sloužíme.

Věřím tomu, že to je zázrak. Jsme podporování zázračnými propojeními jeden k druhému. Cítíme se sami, ale je to iluze.

Způsob, jak se z boje a bolesti dostat, je otočit se k nim zády a podívat se kolem sebe. Kdo další okolo vás trpí? Jak jim můžete pomoci? Jak jejich bolest můžete zmírnit, jakkoli?

Tím, že se otočíte ven, k bolesti ostatních, můžete naplnit svoje srdce láskou a přát jim jenom to nejlepší. Tím, že se jim otevřeme, naplníme svoje srdce láskou. Myslím si, že to je také zázračné.

Nemohu vás zbavit bolesti, ale mohu vám nabídnout 2 zázraky. Lásku, která přijde, když se otočíte k ostatním lidem, a spojení, které máme s druhými na téhle planetě. Cítím, že jsme spolu propojeni a moje srdce je plné lásky. K vám.

Jak si rychle pomoci

1. Poděkujte všemu a všem, i těm, kteří vám ubližují a jsou na vás zlí.
2. Zeptejte se, jak můžete využít dnešní den.
3. Podívejte se na tenhle okamžik jako na ten nejdůležitější na světě. Nečekejte na to, až budete šťastní.
4. Dělejte vše z lásky k druhým a sobě.
5. Dobré návyky získáte postupnými kroky. Nebojte se požádat o pomoc.
6. Cestujte nalehko, neberte si sebou tolik strachů.
7. Překonejte prokrastinaci tím, že se zaměříte na jeden úkol, neutíkejte od nepříjemného.
8. Dělejte jednu věc po druhé.
9. Nekoukejte na nekomfort jako na velký problém.
10. Zeptejte se sami sebe, jak nejlépe chcete prožít něco tak vzácného, jako je váš vlastní život.

Jak najít motivaci k plnění důležitých, ale ne akutních úkolů

Mám kamaráda, který je OSVČ, má vlastní firmu a vede se mu dobře. Až na to, že se mu často stává, že prokrastinuje, když jde o splnění důležitého úkolu jako je například psaní.

Ne, nemluvím sám o sobě, i když někdy dělám to samé, abych byl upřímný.

Myslím, že to děláme všichni. Víme, že bychom se měli pustit do něčeho důležitého pro svoji kariéru, osobní život nebo byznys, ale místo toho stejně radši lelkujeme. Koukáme se na e-maily, odpovídáme na zprávy, čteme noviny nebo hledáme jiné zajímavé věci k přečtení.

Naším problémem není, že by byly důležité úkoly těžké. Problém je, že nejsme dost motivovaní. A tak prokrastinujeme.

Je těžší se namotivovat, když máte vlastní firmu nebo když vám nikdo nedýchá za krkem. Ke všemu když je před vámi celý svět plný fascinujících věcí na internetu, nebo jinde okolo vás. Co v takovém případě dělat?

Navrhuji tohle:

1. Uvědomte si, na čem záleží. Pokud chcete například něco napsat, proč je to pro vás důležité? Co na psaní milujete? Můj kamarád má třeba rád, když může druhé učit, co se sám naučil, a pak čte komentáře lidí, kterým pomohl. Přináší mu to radost. A to je úžasné. Dnes je tak snadné nechat si ujít hlubší prožitek a nechat se strhnout pracovním dnem.

2. Připomínejte si, jak moc to milujete. Někdy si můžeme důležité úkoly opravdu užívat. Ano. Často je na nich něco, kvůli čemu se na ně netěšíte. Možná se u toho budete muset více soustředit, nebo to zabere víc času, ale má to světlou stránku. Psaní může být také skvělý způsob, jak si odpočinout po namáhavém dni. Způsob, jak se propojit s tím, co je pro vás důležité. Možná je to skvělá šance, jak se vyjádřit, když normálně nemůžete.

3. Mluvte o tom s někým. Když mi o tom kamarád řekl a musel odpovědět na pár mých otázek, najednou našel opět motivaci, aby začal psát. Nebylo to v ničem, co bych udělal. Myslím si ale, že když o tom s někým promluvíte, tak vynesete problém na světlo. Ten se pak už nezdá tak velký a nemá nad námi takovou moc.

Ptejte se sami sebe, co vás drží zpátky. Když zjistíte, že prokrastinujete, tak se zastavte a zeptejte se: “Co mi brání v tom, abych psal/a? (nebo od jakéhokoli jiného úkolu, který máte). Buďte upřímní. Někdy máte pocit, že nemáte čas, ale pravdou je, že ho máte dost.

Někdy nevíte, jak se úkolu zhostit. V tom případě se můžete někoho zeptat, nebo si to najít na internetu. A někdy se to prostě zdá těžké nebo nepříjemné. V tom případě vám navrhuji, abyste udělali tři kroky, které jsem popsal výše. Obvykle vám ale nic v cestě nestojí. Nic vám nebrání v tom, abyste dělali důležitou, zábavnou a smysluplnou práci. Tak jděte na to!

Není jednodušší úkol než žádný úkol

„ Pamatujte, že není rychlejší kód než žádný kód.“ – Taligentův průvodce programováním

Jaký je nejrychlejší způsob, jak se zbavit úkolu na vašem úkolníčku?
Prostě ho smažte nebo ho tam vůbec nedávejte.

Když čteme články a knihy o produktivitě, o tom, jak věci dokončit a být efektivní, není to proto, že chceme být supervýkonní a rychlí jako Gonzales.

Chceme prostě dokončit něco úžasného.

To je dobře. Musíme si ale pamatovat jedno: nebuďme produktivní, protože chceme být produktivní. Soustřeďme se jenom na to, co je potřeba (nebo lépe: na to, co máme rádi).

Nejlepší způsob, jak se tam dostat, je dělat věci co nejjednodušeji. Kolik kroků je k tomu potřeba? Jak se můžete zbavit těžké práce, věcí, co nás rozptylují, a nekonečných mítinků nebo nepotřebných úkolů?

Prostě je vynechte.

Vyškrtněte je ze svého seznamu nebo je tam vůbec nedávejte. Udělejte si u každého úkolu malý test: Je to opravdu potřeba? Budu se pak cítit skvěle, až to dodělám?

Nejlepší často totiž bývá úkoly vůbec nedělat.

Nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější části počítačového systému jsou ty, které v něm nejsou.“ – Gordon Bell