Vědomý život

Většina z nás jde životem, je vzhůru, ale přitom jenom jede podle zajetých vzorců, které vyvinula během života. Děláme domácí práce, jsme online, v práci a ani o tom moc nepřemýšlíme.

Porovnejte si to s myšlenkou na vědomý život. Vše, co děláte, činíte vědomě a naplňujete u toho alespoň jednu z vašich hlavních hodnot (například soucit). Vše děláte vědomě.

Je pravda, že hodně činností děláme s nějakým záměrem. Myji nádobí, protože nechci mít doma nepořádek nebo hmyz v kuchyni. Jezdím do práce, protože si musím nějak vydělat peníze. Vozím děti do školy, protože se musí učit. Jakmile to ale opakuji každý den, záměr odpluje někam do pozadí a už si ho ani neuvědomuji.

Záměr víme od začátku, nemusíme o něm proto přemýšlet.

Co když to ale změníme?

Co kdybyste si byli vědomi velice dobře toho, proč děláte, co děláte? Jak by to změnilo váš život?

Co kdybyste umyli nádobí, ale předtím si řekli, dělám to pro svoji rodinu, aby měli radost a abych u toho uklidnil/a vlastní mysl? Mytí nádobí bude najednou daleko důležitější a přestane být nudné.

Rozdíl je v záměru.

Z jízdy do práce se může stát cesta za přáteli, kterým jedu pomoci, udělám jim radost a získám zadostiučinění. Jízda je najednou veselejší a pravděpodobně vás nerozruší ani ten řidič, co vám nedal přednost.

To je vědomý život.

Praktikuji ho po kouskách každý den. Ne neustále, ale čím dál tím víc. Když to dělám, cítím se jinak. Můj život má větší smysl, víc ho prožívám, v každé činnosti je daleko víc radosti.

Proto pro vás mám jednoduchý návod na to, jak žít víc vědomě:

Než půjdete do další činnosti vašeho dne, zastavte se, zavřete oči a v duchu si dejte záměr. Proč to dělám? Je to kvůli druhým? Chci někomu udělat radost? Zlepšit svět? Je to z vděčnosti, že mám práci nebo dobroty k ostatním?

A pak, když jdete do akce, si svůj záměr připomínejte.

Je to malý krok, ale budou to právě tyto momenty, kdy budete žít opravdu vědomě.

Pauza. Na ničem jiném nezáleží.

Existuje jeden návyk, který změnil celý můj život.

Pauza.

Když se nám něco nepovede, jednáme zkratkovitě, aniž bychom si to uvědomili. Máme potřebu jíst fast food, tak to uděláme. Máme potřebu jít na email, místo toho, abychom napsali další kapitolu do naší knihy, tak jdeme a otevřeme prohlížeč. Chceme kouřit, brát prášky, kousat si nehty, hrát hru na Facebooku, prokrastinovat, vynechat cvičení, sníst víc hranolek, kritizovat, žárlit, být naštvaní, hrubí…a tak tomu podlehneme.

Co kdybychom se ale před každou činností zastavili? Co kdybychom pochody stopli, podívali se, kam nás ženou, vnímali pocity, které nám proudí, ale nezachovali se tak, jak nás situace nutí?

Potřeba by nás už neměla pod kontrolou. Byli bychom schopni udělat vědomá rozhodnutí, která by pro nás mohla být zdravá, díky kterým bychom byli šťastnější.

Pokud zastavíme, vytvoříme prostor. Prostor dýchat, přemýšlet, nic nedělat.

Pauza je odpověď na mnoho problémů. Taková malá věc a tak mocná.

Stačí si to uvědomit v momentě, kdy máte další nutkání sklouznout do návyku. Je potřeba jít se podívat na e-mail? Sníst něco nezdravého? Věnujte svojí pozornost nutkání a naučte se o něm, co to půjde. Pokud mu podlehnete, je to v pořádku. Jen si to uvědomte a příště se zastavte.

Udělejte to tak pokaždé. Nakonec se v tom zdokonalíte a příležitostí k procvičování bude určitě dost.

Nutkání jen tak neodejdou, ale vaše schopnost se zastavit a změnit situaci se bude zlepšovat. A jakmile se budete umět zastavit, zvládnete cokoli.

Zbavte se toho, co vás rozptyluje

Dnes jsem si z mobilu smazal několik aplikací: Twitter, Reddit, Feedly, Snapchat, aplikaci N.Y. Times a další…

Zbavuju se toho, co mi bere pozornost nebo se to alespoň učím.

Ve skutečnosti jsem vytvořil seznam věcí, které dávám pryč:

  • Twitter (kromě zveřejňování mých článků)
  • Reddit
  • Oblíbené webové stránky a blogy
  • Stránky se zprávami a novinkami ze světa
  • YouTube (a další stránky, pokud sám nepotřebuji něco zveřejnit)
  • Nakupování nesmyslů
  • Čtení více než jedné knihy najednou
  • Další projekty
  • Časté kontroly telefonu
  • Kontrolování emailu/zpráv víc jak 3x denně
  • Více než jednu nebo dvě otevřené záložky na internetu
  • Čtení během jídla
  • Zbytečné oblečení, knihy a věci
  • Potřebu neustále něco dělat

Neznamená to, že budu schopen se zbavit všeho najednou nebo dokonale. Věřím, že to bude jízda. Nejde mi ale o striktní pravidla, jako o mapu směru, která mi pomůže. Obecně se však budu snažit se věcí ze svého seznamu postupně zbavit.

Proč? Rozptýlení jsou jako berlička, návyk, únik pro vaši mysl.

Skrz ně prokrastinujeme a schováváme se.

Od čeho nám odvádění pozornosti pomáhá:

  • Nudy
  • Složitých emocí
  • Přítomného okamžiku
  • Věcí ohledně nás samých, které nechceme vidět
  • Od ostatních lidí
  • Od nepohodlí a strachu
  • Odmítání
  • Myšlenkových vzorců
  • Strachu, že nebudeme mít, co dělat
  • Obavy, že nejsme dost dobří

Můžete si myslet: „No, co je špatného na tom mít si kde odpočinout od všeho shonu? Kdo chce neustále čelit nepříjemným věcem?“

Zjistil jsem, že když se před pocity schováváme, rozhodně neodejdou, ani nám to nepomůže. Jediné, co mně osobně pomohlo, bylo čelit otevřeně těžkostem, a to s odvahou, zvědavostí a upřímností. Pokud budeme problému věnovat s láskou pozornost, může to ledasčemu pomoci.

Schovávání není proto to, co bych chtěl dál dělat. Jsem sám k sobě upřímný a přiznávám, že jsem se nechával strhnout, abych utekl a schoval se. Teď mám ale v úmyslu schovávání odložit a dívat se na věci tváří v tvář.

Můžete si myslet: Co je špatného na troše rozptýlení, drobné myšlenkové pauze? Nemyslím si, že je něco špatného na tom, když naše mysl odpočívá. Také se nesnažím být neustále produktivní. Jde mi ale o to odhalit, kdy se snažím od věcí utíkat, zastavit se a setkat se svými vnitřními démony. Třeba tím, že půjdu cvičit, půjdu ven, zamedituji si, budu přítomný. Nechci neustále pracovat. Odpočinek je důležitý, ale útěky od reality nejsou jediný způsob, jak si odfrknout. Není to jediný způsob, jak si užívat zábavy.  Pokud k sobě budeme upřímní, zjistíme, že rozptýlení jsou opravdu jenom berlička.

Nemám žádný předpis na to, jak žít a rozhodně nechci druhé soudit za jejich návyky. Já sám se musím potýkat s těmi svými, takže nejsem pozici, kdy bych mohl posuzovat jiné. Myslel jsem si, že se s vámi jednoduše podělím o to, co mám teď v plánu a na čem pracuji. A říct vám, že to dělám s láskou.

Uvědomění

Poslední dobou jsem si kladl jednu otázku:

Co když právě tenhle okamžik, který se děje, je dokonalý? Co když už mám úplně vše k tomu, abych byl šťastný?

Tahle myšlenka je transformační.

Když jsem kvůli něčemu naštvaný, zamyslím se a uvědomím si, že se na to dívám moc z blízka. Jakmile se kouknu na situaci s odstupem, vidím vše, za co můžu být vděčný.

Když jsem na někoho naštvaný, najednou vidím, že ten člověk je skvělý, krásný a měl bych být rád, že ho ve svém životě mám.

Když mě rozezlí nějaká situace, uvědomím si, kolik hojnosti kolem sebe mám, jaké mám štěstí a jak úžasné je být na živu.

A i v lepších okamžicích si mohu uvědomit, jaký dar je přítomný okamžik, zastavit se a opravdu ho ocenit. A pak z něj vymáčknout naprosté maximum.

Je možné, že právě tenhle moment je právě a přesně to, co potřebujete ke štěstí?

 

Můj velký cestovní experiment

Spouštím čtyřtýdenní cestovní experiment!

Miluji cestování a objevování světa, ale během cest čelím různým potížím:

  1. Jídlo: Jsem rozmazlený veganskými pochoutkami a po chvíli mám pocit, že jím nezdravě
  2. Cvičení: Je pro mě těžké pravidelně cvičit. Hodně chodím, ale chtěl být víc posilovat.
  3. Práce: Obvykle si dělám práci dopředu, takže ji při cestování nemusím moc řešit. Znamená to ale, že si musím před každou cestou pořádně máknout. Mám raději, když můžu při cestování pracovat, na úrovni, byť minimálně. Cestování je pak pro mě snesitelnější.

 Také se nedostanu tolik k meditacím.

Tyto problémy nemám ještě vyřešené. Pokusím se ale na ně zaměřit během rodinného výletu. Odjíždíme zítra na čtyřtýdenní výlet do Evropy (celá osmičlenná rodina). Myslím si, že když se mi povede najít řešení, budu moci cestovat zdravěji, víc si to užiju a budu víc v sobě.

A tady je můj plán:

  1. Jídlo: Pokusím se zaměřit na zdravější veganské jídlo, co to půjde a když ne, alespoň se budu soustředit na cokoli, co jím a nebudu se přejídat. Zjistil jsem, že když jím do polosyta, cítím se lépe, ale někdy se zapomenu, protože mi moc chutná! Budu se muset po každém jídle oznámkovat. Přestanu-li jíst, když ještě nejsem plný, dostanu 5 bodů. Když se přejím k prasknutí, dostanu jenom 1 bod. Pokusím se získat každý den mezi 12-15 body.
  2. Cvičení: K chození přidám ještě posilování každý den. Myslím, že si budu vybírat mezi kliky s posilováním z jógy a zvedání činek. Za každý den posilování dostanu 5 bodů.
  3. Práce: Mám v plánu vstát o něco dříve než ostatní, najít nějakou kavárnu a na hoďku trochu pracovat. Když se mi to povede, bude to skvělé. Ostatní se mezitím můžou vypravovat a pak společně vyrazíme. Za hodinu práce denně dostanu také 5 bodů.

Maximum každý den je 25 bodů a minimum 20 bodů. Na konci každého týdne bych měl mít alespoň 140 bodů (20 denně). Když se mi nepodaří získat 140 bodů za týden, selhal jsem!

Nevím, co přesně z toho pro mě plyne. Každopádně bych vám napsal, jak se mi dařilo. Držte mi palce!

Ah. Samozřejmě budu také každý den meditovat, a to několik minut. Pokusím se být víc v přítomném okamžiku, s dětmi, popustit uzdu snaze vše kontrolovat a jít víc s proudem. Uvidíme, jak se mi bude dařit.

 

Tragédie zanedbání

Otec se synem si vyrazili na malou loďku zarybařit, oba hladoví.

Táta pomáhal synovi přitáhnout první rybu a byla krásná: „Skvělá práce synu.“ řekl otec.

„Ano, ale mám strach, že mi mezitím uteče nějaká lepší ryba.“ řekl syn. „Co když bych mohl chytit větší a chutnější?“

„Tak bys to měl možná zkusit.“ odpověděl otec.

A tak to syn udělal. O hodinu později chytil ještě větší rybu. „Opravdu nádherná.“ prohlásil otec.

„Ale co když je tam ještě někde lepší ryba?“ reagoval syn vzápětí.

„Tak to tedy opět zkus.“ pověděl mu otec.

Syn tedy začal rybařit znovu. Vždycky chytil větší rybu, ale zase ji pustil, protože by přeci mohla být ve vodě ještě lepší. A tak to šlo dál a dál.

Na konci dne byl syn úplně vyčerpaný. Otec se ho zeptal: „Jak ti ryba chutnala?“

Syn zaváhal: „Nevím. Byl jsem tak zaměstnaný rybařením a hledáním, že jsem žádnou neochutnal.“

Otec se usmál a pohladil si břicho. „Neboj. Chutnaly všechny skvěle.“

Všichni jsme někdy jako onen syn. Neustále se bojíme, že nám utíká něco důležitého. A proto se pořád někam ženeme a nabereme si toho hodně, aby nám náhodou něco neuniklo. Tucty úkolů a snů, protože prostě nechceme nic zameškat.

Ale pravda je taková, že nám vždycky něco uteče. Je to nevyhnutelné. Nemůžeme v životě stihnout úplně všechno, i kdybychom žili dvojnásobně dlouho. Nemůžeme vidět všechna města a vesnice, přečíst všechny zajímavé knihy nebo vidět všechny dobré filmy. Vždycky nám něco uteče.

A tady je druhá, možná ještě důležitější pravda: Pokud se budete neustále strachovat tím, co vám možná utíká, uteče vám i to, co máte přímo před sebou.

Nemusíte mít kilometr dlouhý seznam knih. Prostě se soustřeďte na knihu ve vaší ruce. Nebalte si mapu na dovolenou, kde jsou vyznačena úplně všechna zajímavá místa, kam se chcete podívat. Prostě se jděte projít a užívejte si výhled. Nemyslete na to, že byste měli procestovat celý svět. Kochejte se světem, který je kolem vás už teď. Nemějte strach, že přijdete o něco na internetu nebo ve zprávách. To, co děláte teď, stačí.

Zbavte se dlouhých to-do listů a seznamů. Je to jenom snaha zvládnout úplně všechno. Nikdy se vám to úplně nepovede, a když se pořád za něčím poženete, promeškáte i to, co se vám právě teď děje.

To, co děláte teď je to jediné důležité. Nechte zbytek plavat a užívejte si ryb, které jste už nachytali.

Radost a strach

Když se narodila moje dcera, byl jsem radostí bez sebe. Byla živoucí zázrak! Měl jsem ale také obrovský strach. Taková křehká bytůstka, o kterou se musím postarat.

Bylo to intenzivní. Mix obou emocí.

Začal jsem tomu říkat strachoradost.

Slovo mě napadlo na jednom summitu a napsal jsem si ho na ruku.

Strachoradost (pozn.: přesný překlad – radoststrach)

Ukázalo se, že jsem ho cítil u narození každého z mých dětí. A je to tak u každého významného okamžiku v mém životě. Směs radosti a strachu, které se spojí, povznesou mě a nutí mě vidět věci daleko jasněji než kdy předtím.

Můj první maraton byl také spojen se strachoradostí (vlastně každý maraton, který jsem zaběhl). Cítil jsem ji, když jsem odešel z práce a začal pracovat sám na sebe, když jsem se zamiloval do svojí ženy a když jsem si ji vzal, když jsem se přestěhoval s celou rodinou bez jediné tašky a kufru do San Francisca, když jsem vydal svou první knihu a cítím ji v podstatě pokaždé, když vytvořím něco nového a jdu s tím do světa.

Radost sama o sobě je skvělá. Strach sám o sobě je na nic. Ale obojí dohromady…to je úžasné a mění to životy.

Nebojte se strachoradosti. Vyhledávejte ji. Sledujte, když na vás přijde. Změní vám život a na momenty, kdy přijde, nikdy nezapomenete.

 

Jak být skvělý/á

Začněte tím, že si uvědomíte, že krása a naplnění nepřichází z rozptýlení a nekonečné práce, kterou děláme.

Pochází z toho, že nějakým způsobem měníme svět.

Zamyslete se, jak můžete změnit život lidem kolem sebe. Podívejte se na to, co děláte, možná už ho měníte teď. Jak se na to ještě víc zaměřit? Rozhodněte se třeba pro nějaký menší projekt, kterému se budete věnovat.

Buďte příkladem pro druhé.

Nezáleží na tom, jestli dosáhnete bůhvíjakých výsledků, jde o záměr pomáhat druhým. Výsledek neovlivníte úplně, ale záměr vždycky.

A můžete ho prožívat každý den.

Najděte si čas, vše ostatní dejte stranou. Uvědomte si, že Váš život je něco dočasného, významného a skvělého a neměli byste plýtvat ani minutu.

Vykročte za tím s odhodláním. Záleží jenom na jedné věci, pro kterou se rozhodnete, vše ostatní odsuňte, pokud to není pro váš záměr důležité. (dobré zdraví, cvičení a spánek vám jenom pomohou)

Procvičujte to, dokud nebudete profíci.

Soucit, vášeň, záměr a odhodlání. To je na světě to krásné.

Moje čtyři přikázání

Gretchen Rubin, která má skvělý blog s názvem Projekt Štěstí nedávno napsala příspěvek, kde radí, aby si lidé napsali svoje vlastní osobní přikázání. A to mě donutilo k zamyšlení. Jaká jsou ta moje?

Gretcheniných Dvanáct přikázání jsem si velice oblíbil, a to ještě před tím, než jsem začal psát Zen Habits, ale až teď jsem se nad nimi skutečně zamyslel.

Je to těžká otázka. Mnoho z nás má různé ideály, které bychom rádi v životě ztvárnili. Jak si vybrat? Začal jsem přemýšlet nad tím, jaká je moje osobní filosofie. Vytvořil jsem si seznam a pak ho zjednodušil. Určitě by to šlo ještě víc (stačilo by asi i jedno přikázání), ale můj list se mi líbí. Ukazuje mi různé věci, kterých se v životě snažím dosáhnout.

Původně jsem měl na svém seznamu 12 činností, ale zkrouhnul jsem je. Tady jsou moje 4 přikázání:

  1. Buď přítomný.
  2. Snaž se pochopit a přijímat.
  3. Měj soucit a vášeň.
  4. Dělej méně.

A zde jsou činnosti, které jsem ze svého seznamu vymazal: usmívej se, jdi pomaleji, buď láskou, udělej to hned, zjednodušuj, buď jemný. Některé jsem také nakombinoval. To vidíte u dvojky a trojky.

Buďte v klidu

Buďte v klidu.

Aspoň na chvíli.

Naslouchejte světu kolem sebe. Vnímejte svůj dech, jak jde dovnitř a ven. Poslouchejte svoje myšlenky. Všímejte si detailů ve vašem okolí.

Buďte v míru a poklidní.

V dnešním moderním světě je neustálá aktivita a pohyb něco jako standard. Když ne pro naše těla, minimálně pro naše hlavy a pozornost. Neustále někam spěcháme, něco děláme, mluvíme, emailujeme, posíláme a čteme zprávy, klikáme na internetu z jedné stránky na druhou.

Jsme neustále aktivní, připojení, přemýšlíme a mluvíme. Není čas na klid. A sezení před blikajícím počítačem nebo uřvanou televizí rozhodně nemůžeme počítat jako odpočinek.

Platíme za to tuto cenu: ztrácíme čas na to se pozastavit a zamyslet, pozorovat okolí, naslouchat. Přicházíme o klid.

A co je horší: všechen ten spěch je strašně neefektivní. Vím, že v dnešní společnosti se tvrdí, že je to důležité, odpočinek je brán jako lenost, pasivita a neproduktivita. Ale někdy je až moc akce horší, než když neděláte nic. Můžete zběsile pobíhat, být hlasití a udýchaní a přitom nic nemít hotovo. Nebo můžete udělat všechno, ale nic, co by bylo skutečně důležité. Svojí snahou být akční můžete všechno ještě zhoršit.

Když jsme nuceni být v klidu – čekáme u doktora, na autobus nebo vlak, cítíme se nepříjemně a snažíme se najít si nějakou činnost. Vezmeme do ruky mobil, notebook, úkolníček, knihu nebo se ošíváme. Na klid nejsme zvyklí.

Dejte si chvilku na to, abyste se zamysleli na tím, jak trávíte dny. V práci, po práci, když se vypravujete do práce, večer a o víkendech. Spěcháte? Neustále něco čtete, kontrolujete zprávy, koukáte na novinky a nesmí vám nic uniknout? Snažíte se neustále zvládnout toho, co nejvíc, odškrtáváte si úkoly jako robot a prolétáváte skrz svůj denní harmonogram?

Takhle chcete strávit svůj život?

Pokud ano, potěš pánbůh. Pokud ne, dejte si pauzu a vyklidněte se. Nemyslete na to, co všechno musíte udělat nebo co už jste zvládli. Prostě jenom buďte.

Pak, po minutě nebo dvou, popřemýšlejte nad svým životem a jaký chcete, aby byl. Podívejte se na něj a představte si, že je klidnější, děláte toho méně, méně spěcháte. Představte si více klidu, času na zamyšlení, pohody.

Pak se tou představou staňte.

Je to dost jednoduché. Vše co musíte udělat je v klidu sedět každý den. Jakmile si na to zvyknete, zkuste ubrat práci. Pokud odhalíte, že zase spěcháte, pořádně se nadechněte a vydechněte. Dýchejte, zpomalte, buďte přítomní. Najděte radost teď, v tomto okamžiku místo toho, abyste na ni neustále čekali.

Vychutnejte si klid. Je to poklad, který máme neustále k dispozici.