Vědomý život

Většina z nás jde životem, je vzhůru, ale přitom jenom jede podle zajetých vzorců, které vyvinula během života. Děláme domácí práce, jsme online, v práci a ani o tom moc nepřemýšlíme.

Porovnejte si to s myšlenkou na vědomý život. Vše, co děláte, činíte vědomě a naplňujete u toho alespoň jednu z vašich hlavních hodnot (například soucit). Vše děláte vědomě.

Je pravda, že hodně činností děláme s nějakým záměrem. Myji nádobí, protože nechci mít doma nepořádek nebo hmyz v kuchyni. Jezdím do práce, protože si musím nějak vydělat peníze. Vozím děti do školy, protože se musí učit. Jakmile to ale opakuji každý den, záměr odpluje někam do pozadí a už si ho ani neuvědomuji.

Záměr víme od začátku, nemusíme o něm proto přemýšlet.

Co když to ale změníme?

Co kdybyste si byli vědomi velice dobře toho, proč děláte, co děláte? Jak by to změnilo váš život?

Co kdybyste umyli nádobí, ale předtím si řekli, dělám to pro svoji rodinu, aby měli radost a abych u toho uklidnil/a vlastní mysl? Mytí nádobí bude najednou daleko důležitější a přestane být nudné.

Rozdíl je v záměru.

Z jízdy do práce se může stát cesta za přáteli, kterým jedu pomoci, udělám jim radost a získám zadostiučinění. Jízda je najednou veselejší a pravděpodobně vás nerozruší ani ten řidič, co vám nedal přednost.

To je vědomý život.

Praktikuji ho po kouskách každý den. Ne neustále, ale čím dál tím víc. Když to dělám, cítím se jinak. Můj život má větší smysl, víc ho prožívám, v každé činnosti je daleko víc radosti.

Proto pro vás mám jednoduchý návod na to, jak žít víc vědomě:

Než půjdete do další činnosti vašeho dne, zastavte se, zavřete oči a v duchu si dejte záměr. Proč to dělám? Je to kvůli druhým? Chci někomu udělat radost? Zlepšit svět? Je to z vděčnosti, že mám práci nebo dobroty k ostatním?

A pak, když jdete do akce, si svůj záměr připomínejte.

Je to malý krok, ale budou to právě tyto momenty, kdy budete žít opravdu vědomě.

Zbavte se toho, co vás rozptyluje

Dnes jsem si z mobilu smazal několik aplikací: Twitter, Reddit, Feedly, Snapchat, aplikaci N.Y. Times a další…

Zbavuju se toho, co mi bere pozornost nebo se to alespoň učím.

Ve skutečnosti jsem vytvořil seznam věcí, které dávám pryč:

  • Twitter (kromě zveřejňování mých článků)
  • Reddit
  • Oblíbené webové stránky a blogy
  • Stránky se zprávami a novinkami ze světa
  • YouTube (a další stránky, pokud sám nepotřebuji něco zveřejnit)
  • Nakupování nesmyslů
  • Čtení více než jedné knihy najednou
  • Další projekty
  • Časté kontroly telefonu
  • Kontrolování emailu/zpráv víc jak 3x denně
  • Více než jednu nebo dvě otevřené záložky na internetu
  • Čtení během jídla
  • Zbytečné oblečení, knihy a věci
  • Potřebu neustále něco dělat

Neznamená to, že budu schopen se zbavit všeho najednou nebo dokonale. Věřím, že to bude jízda. Nejde mi ale o striktní pravidla, jako o mapu směru, která mi pomůže. Obecně se však budu snažit se věcí ze svého seznamu postupně zbavit.

Proč? Rozptýlení jsou jako berlička, návyk, únik pro vaši mysl.

Skrz ně prokrastinujeme a schováváme se.

Od čeho nám odvádění pozornosti pomáhá:

  • Nudy
  • Složitých emocí
  • Přítomného okamžiku
  • Věcí ohledně nás samých, které nechceme vidět
  • Od ostatních lidí
  • Od nepohodlí a strachu
  • Odmítání
  • Myšlenkových vzorců
  • Strachu, že nebudeme mít, co dělat
  • Obavy, že nejsme dost dobří

Můžete si myslet: „No, co je špatného na tom mít si kde odpočinout od všeho shonu? Kdo chce neustále čelit nepříjemným věcem?“

Zjistil jsem, že když se před pocity schováváme, rozhodně neodejdou, ani nám to nepomůže. Jediné, co mně osobně pomohlo, bylo čelit otevřeně těžkostem, a to s odvahou, zvědavostí a upřímností. Pokud budeme problému věnovat s láskou pozornost, může to ledasčemu pomoci.

Schovávání není proto to, co bych chtěl dál dělat. Jsem sám k sobě upřímný a přiznávám, že jsem se nechával strhnout, abych utekl a schoval se. Teď mám ale v úmyslu schovávání odložit a dívat se na věci tváří v tvář.

Můžete si myslet: Co je špatného na troše rozptýlení, drobné myšlenkové pauze? Nemyslím si, že je něco špatného na tom, když naše mysl odpočívá. Také se nesnažím být neustále produktivní. Jde mi ale o to odhalit, kdy se snažím od věcí utíkat, zastavit se a setkat se svými vnitřními démony. Třeba tím, že půjdu cvičit, půjdu ven, zamedituji si, budu přítomný. Nechci neustále pracovat. Odpočinek je důležitý, ale útěky od reality nejsou jediný způsob, jak si odfrknout. Není to jediný způsob, jak si užívat zábavy.  Pokud k sobě budeme upřímní, zjistíme, že rozptýlení jsou opravdu jenom berlička.

Nemám žádný předpis na to, jak žít a rozhodně nechci druhé soudit za jejich návyky. Já sám se musím potýkat s těmi svými, takže nejsem pozici, kdy bych mohl posuzovat jiné. Myslel jsem si, že se s vámi jednoduše podělím o to, co mám teď v plánu a na čem pracuji. A říct vám, že to dělám s láskou.

Malé kroky, velký dopad

Většina lidí se dostane do stresu kvůli několika důvodům:

  1. Úkol nebo projekt je moc veliký, takže to vzdá.
  2. Nové návyky jsou těžké, takže po týdnu nebo dvou selže.
  3. Život jí padá na záda, protože je toho tolik na práci, tolik možností, co je potřeba udělat.

Problémem je, že se v těchto běžných situacích na úskalí díváme jako na něco obrovského, nepřekonatelného, a to použijeme jako důvod k tomu nejít dál.

Přišel jsem na to, že se to dá obejít a to tak, že si vyberete jeden drobnější úkol, který všechno změní.

Příklad:

  1. Mám toho teď tolik na práci. Je toho na mě moc. Udělám tedy jednu věc. Začnu. Postupuji těmi nejmenšími kroky. Napíšu si seznam. Něco, co mi zabere minutu nebo dvě. To přeci zvládnu!
  2. Několikrát jsem u nového návyku selhal. Třeba u pravidelné meditace nebo cvičení. A to mi způsobilo, že jsem se už nechtěl do ničeho dalšího pouštět. Vzal jsem tedy mnohem menší část. Mohu se na chvíli zastavit a dát si teď meditaci? Mohu udělat pár kliků? A takhle několikrát za sebou a najednou je návyk mnohem snazší. Vždycky začít v malém.
  3. Odkládám projekt a nedělá mi to dobře. A tak udělám alespoň jeden malý krok a hned se cítím lépe. Najednou mi jde vše víc od ruky díky drobným krůčkům, malým vítězstvím.

Každý z těchto příkladů je jednoduchý. A přesto je jeho dosah daleko větší, než si lidé uvědomují. Akce je to drobná, ale má obrovský dopad. Může se to zdát zanedbatelné, ale ve skutečnosti jde o opravdovou změnu.

Co teď oddalujete vy? Čeho je na vás moc? Jaký drobný krok můžete udělat?

Získejte svoje malé vítězství už teď a sledujte změny, které vám to přinese.

Jak konečně zabít výmluvy!

Všichni se vymlouváme.

Ale jsou to úspěšní, kteří umí s výmluvami bojovat.

Jsem moc unavený/á. Nemám čas. Nemám náladu. Raději bych dělal/a něco jiného. Nemám peníze, prostor, nástroje,… Nemůžu, protože…

Všichni jsme se někdy vymluvili. A tady je návod, jak se výmluv zbavit:

    1      Podívejte se na to pozitivní. Obyčejně se vymlouváme, protože se nám do něčeho nechce. Vidíme jenom to negativní. Místo toho se zaměřte na to, co je na tom dobré, to zábavné. A k tom se vracejte nebo výmluvy nikdy nepřekonáte.

    2      Převezměte zodpovědnost. Výmluvy jsou vždycky snaha se vykroutit ze zodpovědnosti. Když nemáme čas, peníze, nástroje, pak to přeci není naše vina, že? Převezměte zodpovědnost a jděte za řešením.

    3      Najděte řešení. Každý problém má i řešení. Nemáte čas? Začněte s tím, že se činnosti věnujete 5-10 minut. Čas si udělejte. Začněte pracovat dříve. Udělejte úkol během oběda. Nemáte členství v posilovně? Cvičte doma nebo v kanceláři. Nemáte energii? Posilujte, když máte během dne nejvíc energie. Jste inteligentní. Určitě na něco přijdete.

    4      Mějte v hlavě svůj cíl. To je vaše motivace. Váš důvod, proč to všechno děláte. Jasně, mohli byste si prostě lehnout na gauč, ale když si představíte, čeho chcete dosáhnout, nakopne vás to. Představujte si svůj sen a cíl a zůstaňte namotivovaní.

    5      Buďte zodpovědní. Najděte si kamaráda, který do toho půjde s vámi. Mějte svůj vlastní tým, někoho, komu se musíte zpovídat z toho, co jste dělali. Pokud máte kouče nebo kolegu, úkoly vám půjdou snáz.

    6      Jděte do toho a vymlouvejte se. Pak to ale stejně udělejte.

 

Tragédie zanedbání

Otec se synem si vyrazili na malou loďku zarybařit, oba hladoví.

Táta pomáhal synovi přitáhnout první rybu a byla krásná: „Skvělá práce synu.“ řekl otec.

„Ano, ale mám strach, že mi mezitím uteče nějaká lepší ryba.“ řekl syn. „Co když bych mohl chytit větší a chutnější?“

„Tak bys to měl možná zkusit.“ odpověděl otec.

A tak to syn udělal. O hodinu později chytil ještě větší rybu. „Opravdu nádherná.“ prohlásil otec.

„Ale co když je tam ještě někde lepší ryba?“ reagoval syn vzápětí.

„Tak to tedy opět zkus.“ pověděl mu otec.

Syn tedy začal rybařit znovu. Vždycky chytil větší rybu, ale zase ji pustil, protože by přeci mohla být ve vodě ještě lepší. A tak to šlo dál a dál.

Na konci dne byl syn úplně vyčerpaný. Otec se ho zeptal: „Jak ti ryba chutnala?“

Syn zaváhal: „Nevím. Byl jsem tak zaměstnaný rybařením a hledáním, že jsem žádnou neochutnal.“

Otec se usmál a pohladil si břicho. „Neboj. Chutnaly všechny skvěle.“

Všichni jsme někdy jako onen syn. Neustále se bojíme, že nám utíká něco důležitého. A proto se pořád někam ženeme a nabereme si toho hodně, aby nám náhodou něco neuniklo. Tucty úkolů a snů, protože prostě nechceme nic zameškat.

Ale pravda je taková, že nám vždycky něco uteče. Je to nevyhnutelné. Nemůžeme v životě stihnout úplně všechno, i kdybychom žili dvojnásobně dlouho. Nemůžeme vidět všechna města a vesnice, přečíst všechny zajímavé knihy nebo vidět všechny dobré filmy. Vždycky nám něco uteče.

A tady je druhá, možná ještě důležitější pravda: Pokud se budete neustále strachovat tím, co vám možná utíká, uteče vám i to, co máte přímo před sebou.

Nemusíte mít kilometr dlouhý seznam knih. Prostě se soustřeďte na knihu ve vaší ruce. Nebalte si mapu na dovolenou, kde jsou vyznačena úplně všechna zajímavá místa, kam se chcete podívat. Prostě se jděte projít a užívejte si výhled. Nemyslete na to, že byste měli procestovat celý svět. Kochejte se světem, který je kolem vás už teď. Nemějte strach, že přijdete o něco na internetu nebo ve zprávách. To, co děláte teď, stačí.

Zbavte se dlouhých to-do listů a seznamů. Je to jenom snaha zvládnout úplně všechno. Nikdy se vám to úplně nepovede, a když se pořád za něčím poženete, promeškáte i to, co se vám právě teď děje.

To, co děláte teď je to jediné důležité. Nechte zbytek plavat a užívejte si ryb, které jste už nachytali.

Bohové dnešního dne

Dnes ráno se probudil můj syn Seth, objal mě a já mu řekl, že on i já jsme bohové.

Jsme bohové dnešního dne a máme tu moc udělat z dnešního dne ten nejúžasnější na světě.

Nemáme neomezenou moc, ale obrovský vliv. A můžeme ho využít následovně:

  1. Vybrat aktivity, které máme rádi nebo změnit obyčejné věci na něco skvělého
  2. Skutečně věnovat pozornost každé aktivitě a opravdu ocenit krásu okamžiku.

Nemusíte ale dělat nic a o nic se nestarat.

My jsme se však rozhodli, že nám ale na každém dni záleží. A tak jsme dobrých 20 minut přemýšleli nad tím, co bychom mohli dnes udělat, aby to bylo nezapomenutelné a přišli jsme s tímhle:

  • Snídaně: palačinky
  • Číst společně Harryho Pottera
  • Proměnit úklid ve hru – jsme elfové a závodíme
  • Oběd: domácí pizza
  • Ježdění na kolech
  • Hraní v parku
  • Hraní šachů
  • Čtení povídek
  • Psát/programovat
  • Večeře: Teriyaki tofu
  • Večer: koukat na oblíbené seriály

Den nejspíš nepůjde úplně přesně podle plánu, takže musíme být přizpůsobiví, ale miluju fakt, že trávíme čas představami, jak úžasný může být a že je v naší síle ho uskutečnit.

A jak dnem procházíte, budete cvičit přítomný okamžik a vděk za takové okamžiky.

Ne každý den se dá naplánovat. Obvykle musíme trochu pracovat s tím, co přijde nebo jsme jednoduše v práci. To je v pořádku. Avšak stejně jako bohové máme sílu proměnit svoje pocity a udělat z obyčejného dne něco úžasného.

A co vy? Jste bohové svého dne. Co se svojí mocí uděláte?

Tři cvičení pro ty, kteří jsou zahlcení, vystresovaní a nervózní

Hodně z nás se cítí zahlceně pod náporem práce, kterou potřebujeme udělat. Může to být setsakra stresující. Chtěl bych proto s Vámi sdílet 3 praktiky, které Vás přenesou z přehlcenosti k odpočinku. Nemůžete se úplně zbavit stresu, nervozity nebo pocitu, že je toho na vás moc a ani byste to neměli chtít. Můžete ale všechny tři vidět jako úžasnou příležitost, jak sami sebe cvičit ve všech oblastech svého života.

Jakmile je toho hodně, jste ve stresu a nervózní, můžete udělat jeden z těchto tří bodů:

1          Trénování v nejistotě. Pokud se cítíte ve stresu nebo přehlceně, jde to z pocitu nejistoty. Nevíme, co se bude dít, bojíme se, že to nezvládneme všechno, nevíme, jak úkoly vůbec udělat, přemýšlíme, jestli jsme na to dost dobří. Nejistota. Naší mysli se tenhle stav nelíbí, chceme pevnou půdu pod nohama, něco jistého a jasného. Bohužel život nám tohle nikdy úplně nedá. Tak neustále běháme, snažíme se s nejistotou vyrovnat tím, že děláme, co můžeme, píšeme si seznamy, stahujeme ty skvělé aplikace a softwary, běžíme od jednoho k druhému. Místo toho bychom si mohli cvičit mysl, aby v té nejistotě dokázala zůstat a čím dál tím víc se v ní cítila lépe. Pak můžeme být v jakémkoli chaosu v klidu.

2          Trénování stavu – nechat být. Když jsme vystresovaní, je to proto, že na něčem lpíme. Chceme zvládnout všechno, záleží nám na tom, co si o nás druzí pomyslí, chceme dosáhnout konkrétního cíle, deadlinu nebo výsledku, záleží nám na tom, abychom byli takoví, jaké se vnímáme, jací chceme dít. Co kdybychom ale tato lpění opustili a jednoduše byli v přítomném okamžiku? Vše by najednou bylo jednodušší. Naštěstí pustit a nechat být je něco, co opravdu můžeme udělat. A to hned. Jednoduše se ponořit do toho, co děláme.

3          Trénování dělání jenom jednoho úkolu. Naše mysl bývá často přehlcena, protože přemýšlíme nad naší nejistou budoucností. Co kdybychom ale mohli přítomnému okamžiku věřit víc? Co kdybychom se naplno ponořili do aktivity, kterou zrovna děláme? To je způsob, jak se zbavit lpění a stresu a je to také o tom, že jsme přítomní a jdeme plně do hloubky činnosti. Být naplno v jedné aktivitě a po jejím dokončení přejít k další. Přečtěte si tenhle článek, odpovězte na jeden e-mail, umyjte ten jeden kousek nádobí a nemyslete u toho na nic jiného. Jako kdyby šlo o tu nejdůležitější a také jedinou činnost na světě. Protože to tak je. Toto jsou 3 transformační body. Můžete je cvičit hezky postupně. Jeden po druhém. Nejlépe v pořadí, ve kterém jsem je sem napsal.

Každá trvá jenom chvilinku, ale mohou změnit všechno. Vyzkoušejte je, s láskou v srdci a opravdu věřte tomu, že začnete růst.

 

 

Proč je zákon přitažlivosti špatně, ale přesto funguje

Nedávno se mě čtenář s přezdívkou calande zeptal, co si myslím o zákonu přitažlivosti:

„Myslím, že by bylo zajímavé se od Lea dozvědět něco o zákonu přitažlivosti (jestli tomu ovšem věří).“

Tak mě napadlo, že by nebylo špatné o tom něco napsat. Jenom si pamatujte, že jsem jeden člověk a je to jenom můj osobní názor, ale když se ptáte…

Na zákon přitažlivosti nevěřím. Myslím, že může fungovat, ale ne kvůli tomu, co se říká (nejde ani o zákon nebo vědeckou teorii, protože se nedá vyvrátit).

Moment, kdy může zákon přitažlivosti zabrat, nastane, když člověk následuje tyto tři kroky:

1) Jasně určí, co chce – něco, co tolika lidem nejde

2) Neustále se na to soustředí

3) Jde do akce, aby se to stalo. Tento krok není součástí zákonu přitažlivosti, ale logicky musí následovat po prvním a druhém kroku.

Tato kombinace umožní, že se cíl pravděpodobně splní.

Ne ale kvůli tomu, co se v zákonu říká, protože ho znám. Většina výroků (existuje mnoho definic, kterým je těžké oponovat) používá pseudo-vědecká vysvětlení, proč přitažlivost funguje. Jak jsou naše myšlenky vysílány do fyzického světa a nějakým způsobem ho ovlivňují. Během vysvětlení jsou používány různé fráze jako elektromagnetismus, apod. Ve skutečnosti ale neexistují žádné reálné studie, které by tyto teorie podpořily, tedy podle toho, co vím já. A jak jsem řekl, teorie zákonu přitažlivosti nemůže být vyvrácena, takže nemůže jít o nic vědecky podloženého.

Avšak to neznamená, že si z toho nemůžete odnést něco užitečného a dát to do praxe. Pokud dokážete říct, co chcete, opakovaně na to myslet a hlavně jít do akce, budete mít velkou příležitost dosáhnout čekoholi, co si usmyslíte.

Rád bych slyšel víc i od vás a co si o tom myslíte. Tímto děkuji calandovi za skvělou otázku.

Realita tohoto okamžiku

Jak tak sedíte a čtete tenhle článek, zastavte se a zkuste trochu vnímat svoje okolí, kromě počítače nebo telefonu…co se právě teď děje?

Koukáte na tyto řádky a možná máte několik úkolů, které musíte dnes udělat na svém počítači, ano. Ale je tu také vaše tělo. Jak se cítíte? Máte kolem sebe prostor, možná jiné lidi. Nablízku je i příroda, alespoň částečně.

Pozastavte se a opravdu se podívejte na realitu okamžiku.

Jak tak procházíme dnem, jsme často vystresováni z toho, co všechno musíme udělat a z toho, co neděláme nebo nestíháme. Bojíme se budoucnosti a prokrastinujeme, protože máme strach, že bude úkol až moc těžký. Máme pocit, že nejsme dost dobří, přirovnáváme se k druhým a myslíme si, že na ně nemáme. V hlavě si přehráváme dokola rozhovory, které se už staly.

To všechno se odehrává v naší mysli, je to ale všechno jenom výmysl. Ve skutečnosti jsme v pohodě. Ve skutečnosti existuje tolik věcí, za které můžeme být teď a tady vděční.

Jde o věci, které probíhají právě teď. Kombinace zvuků, barev, tvarů a pachů, které se už se takhle přesně neseskupí, nikdy. Způsob, jakým se cítí vaše tělo, myšlenka, kterou máte v hlavě, už vás přesně takhle nikdy nenapadne.

My sami se také neustále měníme. Přemýšlíme nad sebou jako nad někým, kdo je stejný, ale naše já je před přečtením a po přečtení tohohle článku už jiné. Stejně jako to, co se probudilo dnes ráno. Dějí se nám různé věci, které nás ve větším či menším měřítku mění.

Naše já se tedy za chvíli změní a pak znovu a znovu… Já, kterým jsme teď už nebude nikdy znovu existovat.

Tohle je naše podstata. Ve skutečnosti se neměníme jenom my, ale i vše kolem, jen to nemusí být vždy tak nápadné. Každý se mění. Každý okamžik je jen výstřižek z neustále měnícího se kolosu, který spolu vzájemně interaguje.

To je realita okamžiku. Nezmeškejme ji.

Toto uvědomění máme neustále na dosah ruky. Během dne, jak přijdou obavy, a když se ztratíme v množství práce, se musíme zeptat sami sebe: „Jaký je tento okamžik doopravdy?“

Pocit zahlcenosti a spěchu

Jak se tak noříme do ducha přicházejících Vánoc, je jednoduché spadnout do pocitů, že je toho na nás moc, furt se spěchá a rodina a lidé kolem nás nám lezou na nervy.

Rád bych vás podpořil a chtěl bych, abyste si vyzkoušeli jedno cvičení:

  • Vnímejte, když se cítíte pod tlakem, nervózní nebo zahlcení. Zkuste si toho všímat během dne. Čím dříve to budete umět zachytit, tím lépe. Udělejte z toho klidně hru: sledujte to, jak často budete moct.
  • Jakmile máte pocit, že se moc spěchá, zastavte se a dejte si pauzu. Všimněte si, jak máte potřebu utíkat od jedné činnosti ke druhé. Neztrácejte tímhle návykem čas. Místo toho zkuste vytvořit nový: dát si pauzu, uvolnit tělo a pak se vrhnout na jeden úkol, který máte před sebou. Věřte tomu, že druhý úkol pak zvládnete i bez toho, abyste nad ním dopředu přemýšleli. Užívejte si to, na čem pracujete právě teď.
  • Když máte pocit nervozity, také se pozastavte. Všimněte si, jak vás návyk žene do kruhu obav a starostí. Neztrácejte s tím čas. Opět zpomalte, uvolněte tělo a věřte tomu, že dokážete čelit jakékoli nejistotě, která leží před vámi. Obejměte ji a usmějte se.
  • Když přijde pocit přetížení, co uděláte? Ano. Zastavíte se. Podíváte se, jak vás návyk nutí přemýšlet nad všemi možnými úkoly a jak jste z toho nervózní. Vyprdněte se na to. Zkuste se pozastavit, procítit to v těle a dělat jeden úkol za druhým. Dýchejte a bavte se. Věřte tomu, že vše zvládnete a ono to dopadne dobře.

 

Jde o cvičení. Jak můžete vidět, tak je prakticky u všech tří bodů stejné a chce praxi. Budete dělat chyby, ale to nevadí. Usmějte se a užijte si to.