Tenhle okamžik stačí

Byl jsem zrovna v letadle, abych se krátce zastavil v Portlandu, když jsem uviděl nádherný růžový východ slunce nad fialovým pohořím. Píchlo mě z toho u srdce.

Instinktivně jsem se podíval na Evu, abych se s ní o tenhle okamžik podělil, ale zrovna spala. Připadal jsem si neúplně, chtěl jsem to s ní sdílet, s kýmkoli. A ta krása mi prokluzovala mezi prsty.

Bylo to pro mě poučné. Měl jsem pocit, že tenhle prožitek nebyl dostatečný, když jsem ho nemohl sdílet. Trvalo mi pár vteřin si připomenout, že je to dostačující. Je to dost, aniž bych měl potřebu to sdílet, fotit, vylepšovat nebo jakkoli komentovat. Je to úžasné a dost už jak to je.

A nejsem sám, kdo má pocit, že se okamžiky musí zaznamenat na fotku, aby byly úplné nebo postovat na sociální sítě. To je mimochodem celá filosofie Instagramu.

Máme pocit, že moment není dostačující, pokud o tom nemluvíme, nesdílíme nebo to nezachytíme. Okamžik je pomíjivý a my chceme stálost a jistotu. Tenhle pocit nás může děsit.

Pocit neúplnosti je v našich životech poměrně pronikavý:

• Sedneme si k jídlu a cítíme, že bychom si měli něco přečíst na internetu, zkontrolovat zprávy, pracovat. Jako kdyby jedení nebylo dost.

• Jsme otráveni tím, že se lidé nechovají tak, jak bychom chtěli. Máme pocit, že nejsou dost dobří.

• Myslíme si, že nemáme cíl, a jsme v životě ztraceni. Jako kdyby život, který máme, nebyl dost dobrý.

• Prokrastinujeme, když víme, že bychom si měli sednout a pracovat. Raději se

necháme něčím rozptýlit, jako kdyby nám práce nestačila.

• Pořád máme pocit, že bychom měli něco dělat, a nedokážeme prostě jenom tak

sedět.

• Oplakáváme ztrátu milovaných osob, minulosti, tradic, protože přítomnost není dost dobrá.

• Neustále přemýšlíme nad tím, co přijde, protože nám nestačí se soustředit na to, co máme přímo před sebou.

• Pořád se chceme zlepšovat, nebo zlepšovat druhé, jako kdybychom už teď všichni nebyli dost dobří.

• Odmítáme situace, lidi, sami sebe, protože to pro nás není dost.

Co kdybychom přijali přítomný okamžik a všechno a všechny v něm jako to, co je naprosto dostačující?

Co kdybychom nic jiného nepotřebovali?

Co kdybychom přijali, že jakmile okamžik uplyne, bude pryč. A viděli bychom ubíhající čas jako to, co je dávno dostačující, aniž bychom měli potřebu to sdílet nebo zaznamenávat?

Co kdybychom věcem říkali ano, místo toho, abychom je odmítali?

Co kdybychom vzali to špatné jako dobré, prohry jako pokusy, nepříjemné jako krásné, strach jako příležitost, a to vše jako součást balíčku, který nám tenhle okamžik nabízí?

Co kdybychom se teď zastavili a viděli všechno jako přítomný okamžik kolem nás (včetně nás) a ocenili ho takový, jaký je, jako naprosto v pořádku?

Týden bez televize

Proč byste si měli vypnout televizi? Abyste získali zpět svůj čas. Existuje tolik jiných a lepších věcí, které můžete dělat místo koukání do obrazovky, na filmy nebo hraní videoher.

A těmi jsou:

  • Zjednodušit svůj úkolníček
  • Trávit čas s milovanými lidmi
  • Cvičit
  • Pracovat na svých cílech
  • Číst
  • Mluvit s lidmi
  • Jít ven
  • Přivydělat si

Ať děláte cokoli, užívejte si to! Přidejte se ke mně a oslavte týden bez televize.

3 kroky, jak mít neustále čistý stůl

Kdysi dávno byl můj stůl plný věcí, na kterých jsem pracoval. A ještě nespočtu těch, na kterých jsem nehnul ani prstem: poznámek, odkazů, telefonních čísel, nevyplněných papírů a hald papírů, na kterých jsem chtěl dělat později. Nestíhal jsem to zorganizovat, a když už se mi to uklidit povedlo, za chvíli tam byl zase binec.

Dneska je všechno jinak. Můj stůl je vždycky prázdný, kromě jedné věci, na které zrovna dělám, a možná tam mám i notebook a pero, abych si mohl dělat poznámky, psát nápady a úkoly, které přijdou. Je to osvobozující. Uklidňuje mě to.

Nestresuji se a nemám pocit chaosu. Každopádně je díky tomu jednodušší cokoli najít a jsem daleko efektivnější a produktivnější. Jak jsem se to naučil? No, nebylo to jednoduché. Zdokonaloval jsem se roky, ale základní kroky jsem vám vypsal. Důležité je si zapamatovat, že musíte mít systém a musíte se naučit se jím řídit. Jinak můžete uklízet, jak chcete, ale brzy budete mít zase nepořádek.

A tady je:

1. Vezměte vše ze svého stolu a šuplíků a dejte to na jednu velkou hromadu. Odteď musíte vše roztřídit.

2. Udělejte to odshora dolů. Nikdy netřiďte dvakrát, nepřeskakujte jediný kousek papíru, nikdy nevracejte nic zpátky na hromádku. Udělejte, co je potřeba, a pak pokračujte s něčím jiným. Možnosti: vyhoďte to, někomu to dejte, uložte to do šanonu, zpracujte to nebo si to dejte na seznam toho, co uděláte později. Udělejte to podle důležitosti. Udělejte to hned, pokud to zabere 2 minuty nebo méně. Pokud to trvá déle a nemůžete to vyhodit, oddelegovat nebo uložit, napište si, že to uděláte později.

3. Opakujte to aspoň jednou denně, aby byl váš stůl vždy čistý. Nejlepší je na konci dne, ale já mám tendence i vícekrát denně. Jakmile se zbavíte hromádky, váš stůl je čistý. Vyhodili jste, založili nebo uložili vše tam, kam patří (ne na váš stůl nebo do šuplíku). Nechte to tak. Musíte se řídit systémem, který jsem vám právě popsal: vždy si vše dejte na jednu hromadu nebo do jednoho šanonu a pak si k tomu sedněte a vše roztřiďte. Pokud máte papír, kde je úkol ke splnění, dejte si ho do šanonu akce. Musíte ho ale denně kontrolovat a úkoly plnit.

Je to až tak jednoduché. Máte na stole telefonní číslo? Nenechávejte ho tam ležet. Uložte si ho do kontaktů. Potřebujete na něčem pracovat později? Nenechávejte papíry na stole. Dejte si je do šanonu akce a napište si do úkolníčku, co je potřeba. Vše ostatní vyhoďte, zadejte někomu jinému nebo uložte do šanonu.

To, že necháte na stole věci a papíry, je prokrastinace (jako člověk, co sám prokrastinuje, to moc dobře znám). Jakmile to odložíte na později, budou se vám věci na stole kupit. Vyřiďte je ihned, rozhodněte se a jděte do akce.

To, co jsem popsal, je dobrý návyk, ale chce to se ho naučit. Nepůjde vám to hned na 100%. Jen si to uvědomte a udělejte úkol hned. Brzy z toho bude návyk, který bude těžké zlomit. A věřte mi, jakmile budete zvyklí na čistý stůl, nebudete se svého návyku chtít zbavit.

Moje nejlepší metoda, jak být produktivní

Můžete přečíst celé knihy o produktivitě, tucty článků na blozích a začít používat desítky různých systémů. Jenže pak stejně na konci dne nemáte nic důležitého hotovo.

Pravdou je, že produktivita je dost jednoduchá, teoreticky. I když toho máte před sebou hodně, není těžké přijít s jednoduchými kroky, jak z toho ven:

  1. Vybrat něco důležitého, na čem je potřeba pracovat (úkol z vašeho nejdůležitějšího projektu například). Nezáleží na tom, co přesně vyberete, protože se brzy dostanete i ke zbytku.
  2. Zaměřte se pouze na tento jeden úkol, a pokud možno ho dokončete.
  3. Vyberte další důležitý úkol a vrhněte se na něj.

A samozřejmě si dávejte pauzy. Jděte se projít, zacvičte si jógu. Meditujte. Dejte si něco zdravého. Jděte mezi lidi. Ale když jdete pracovat, soustřeďte se na to a snažte se to dokončit. Můžete mít pocit, že toho je na vás moc, ale pravdou je, že se ve skutečnosti můžete stejně soustředit jenom na jednu věc v jednu chvíli.

Takže, když je to tak jednoduché, co vám stojí v cestě? Je to strach.

Některé strachy, které nám brání: strach ze selhání, nejistota, pocit, že na to nemáme, nepohodlí, pocit, že to nemáme pod kontrolou.

Ve skutečnosti se bojíme jenom jedné věci: že nebudeme mít kontrolu, jistotu, bezpečí a pohodlí. U všech jde o jedno, o jistotu. Všechny naše strachy pramení z nejistoty.

Nechceme se tak cítit. A tak se strachům vyhýbáme, hledáme možnosti, jak mít věci pod kontrolou, hledáme jistotu, pohodlí, a to tím, že koukáme po rozptýlení. Na webech, sociálních sítích, videích, e-mailech, po smskách. Snažíme se získat zpět kontrolu tím, že jdeme od nejistých úkolů k úklidu, pochůzkám po úřadech, organizování a tvoření systému, jak být produktivní. Čemukoli, abychom nepříjemným pocitům unikli.

A teď se konečně dostáváme k nejlepší metodě, jak být produktivní. Jde o ponoření se do nejistoty.

  1. Začněte tím, že si určíte důležitý úkol. To zvládne každý. Jakmile si všimnete, že máte tendenci od úkolu utíkat, udělejte krok zpět a vraťte se k němu.
  2. Zaměřte se na úkol a pouze na něj. Pokuste se ho dokončit nebo na něm pracovat alespoň 10 – 15 minut nepřerušovaně.
  3. Když se snažíte opět vzdálit nebo přeskakovat k něčemu jinému, zastavte se, podívejte se na svou nejistotu. Dýchejte.
  4. Zkoumejte ten pocit. Dívejte se, co to dělá s vaším tělem. Zůstaňte tak chvíli a uvědomte si, že i když je to nepříjemné, pořád tu jste, zvládáte to. V srdci máte všichni základ pohody, která tam vždycky bude, i když nevíte, jak tenhle úkol nebo okamžik dopadne.
  5. Ponořte se do úkolu, i když máte strach. Je v pořádku o strachu vědět a i tak úkol udělat.

To je ono. Uvědomte si, že máte strach, ale nenechte se jím unášet. Zkoumejte ho, buďte zvědaví a dělejte i tak, co je potřeba.

Jakmile budete utíkat, bude se to opakovat dokola a dokola. Je to ale právě okamžik, kdy se rozhodnete tomu čelit, kdy se váš život opravdu změní.

Každý týden si projděte své cíle

Jak často se díváte na svoje cíle? Každý rok? Pokud ano, nejspíš jste před ostatními napřed. I tak ale navrhuji dívat se na ně častěji, i když pro většinu lidí je to moc. Pro mě je to ale způsob, jak u svých cílů vydržet a opravdu si je splnit. Klíčem ke splnění snů je totiž toto: Projděte si svůj seznam cílů každý týden.

Buďte upřímní: Když na svoje cíle nemyslíte, nestanou se. Když pro ně nic neuděláte, jsou to jenom přání. (Pokud jste si cíle ještě nenastavili, doporučuji to ihned udělat).

Abyste svoje cíle uskutečnili, potřebujete udělat následující kroky:

  • Určete si cíle.
  • Určete si jednotlivé kroky.
  • Udělejte je – nejlepší je jeden denně.
  • Namotivujte se, abyste u cíle vydrželi.
  • Často se na svoje cíle dívejte (nejlépe každý týden).

Tady je způsob, který doporučuji:

  1. Jednou ročně (je dobré na Nový rok, ale můžete začít kdykoli) byste měli projít, co se vám za rok povedlo, a určit si cíle na následujících 12 měsíců. Roční cíle by měly být menší část vašich celoživotních cílů.
  2. Na začátku (nebo konci) každého měsíce se podívejte, jak vám to minulý měsíc šlo, a určete si cíle na další měsíc. Dejte si cíle, které zvládnete. Je lepší udělat je lehčí (alespoň ze začátku) a udělat je, než je nastavit moc vysoko a nezvládnout to. Měsíční cíle by měly být menšími cíli v rámci vašich ročních cílů.
  3. V určitý daný čas každý týden (já mám pondělky) si projděte, co se vám za minulý týden povedlo, a dejte si cíle na ten další. Opět by mělo jít o mini-cíle, které jsou součástí vašeho měsíčního cíle. Pro každý z cílů si napište jednotlivé kroky. A dejte si je do kalendáře na celý týden. (Nejlepší je jeden krok denně).
  4. Každý den, když si plánujete, co budete dělat, si určete váš cíl jako to nejdůležitější, čeho musíte ten den dosáhnout. Udělejte to jako první věc ráno. Jakmile úkol/cíl splníte, udělali jste ten den pro sebe něco úžasného. Udělali jste malý krok vstříc svým snům!

Klíčem je se na cíle pravidelně dívat a určit si kroky na každý týden. Když to uděláte jenom jednou ročně nebo měsíčně, nebudete si je pamatovat.

Pokud svůj plán na týden porušíte nebo něco nevyjde, zaměřte se zpátky na cíle a začněte další týden znovu. Nedopusťte, aby malé škobrtnutí zabránilo tomu, aby se vaše sny splnily!

Dýchejte

Dýchání může změnit celý váš život.

Pokud jste ve stresu nebo je toho na vás moc, dýchejte. Zklidní vás to a uvolní napětí.

Jestli máte z něčeho strach nebo už řešíte, že se váš strach naplnil, dýchejte. Přenese vás to do přítomného okamžiku.

Pokud vám chybí odvaha a zapomněli jste na to, co v životě chcete, dýchejte. Připomene vám to, jak vzácný život je, a že každý nádech je dar, který je potřeba ocenit. Využijte tento dar naplno.

Pokud toho máte hodně na práci nebo se v průběhu dne zaseknete, dýchejte. Pomůže vám to nabrat soustředění a zaměřit se na to nejdůležitější, co se musí udělat.

Pokud trávíte čas s někým, koho milujete, dýchejte. Budete díky tomu přítomní a nebudete místo toho myslet na práci nebo úkoly, co se musí udělat.

Jestli cvičíte, dýchejte. Pomůže vám to si cvičení opravdu užít a tím pádem u něj i déle vydržet.

Pokud jde vše moc rychle, dýchejte. Pomůže vám to zpomalit a víc si situaci užít. Takže se nadechněte. A užijte si každý okamžik ve svém životě. Až moc rychle pomine a není jich tolik, abychom jimi plýtvali.

Udělejte si přehled

Mluvil jsem o poohlédnutí za koncem roku. Je to způsob, jak se podívat na všechno, co jsme dokázali, nebo jak upevnit, co jsme se naučili. Ale to může zabrat hodně práce, protože už jsme pozapomněli, co se nám povedlo.

A tak jsem si začal dělat měsíční přehledy.

Došlo mi, že moje podívání se za posledním rokem mi zabírá daleko víc práce, než bylo potřeba. Když si udělám kratičký přehled každý měsíc, všechno se zjednoduší. Mám to čerstvě v hlavě a nezabere mi to tolik času.

Mám nastavenou upomínku, která mě každý měsíc upozorní, abych si udělal přehled. A pak strávím tak 10 minut tím, že si napíšu:

  • práci, kterou jsem udělal
  • projekty, se kterými jsem pohnul dopředu
  • co jsem se naučil a chci si to zapamatovat
  • co jsem udělal pro svoje zdraví
  • co zajímavého jsem prožil (i nečekaného)
  • cíle na další měsíc

Dívám se na svůj kalendář, poznámky, úkolníčky, a podobně a vidím, že to moc času nezabere. Doporučuji!

Přehled mi pomáhá vidět, co jsem všechno zvládl za jeden měsíc, a dává mi to i možnost získat perspektivu, co ve svém životě zanedbávám. Mohu tak trochu změnit kurs, znovu zacílit a jednoduše se cítit dobře. Miluju ten pocit, že když se cokoli naučím, není to zbytečné. V tom mi přehledy pomáhají. Vidím celý obrázek.

Na konci roku prostě potřebuji vidět, co jsem za měsíce předtím dokázal, a můj přehled by měl být brnkačka.

Vytvořte si v srdci posvátné místo

„Pijte svůj čaj pomalu a s úctou, jako kdyby to byla osa, kolem které se otáčí země – pomalu, stále stejně, aniž by pospíchala vstříc budoucnosti.“ Thich Nhat Hanh

Včera jsem pil čaj s taoistickým mnichem, který mi řekl, že aby měl čaj požadovaný účinek, musíte si pro něj vytvořit v srdci posvátné místo.

Zkuste si na chvíli ten prostor představit. Jaký je to pocit? Co tam je? Jaké to je, když mechanicky pijete čaj a nevěnujete tomu vůbec pozornost?

Nyní se zamyslete nad rozdílem mezi pitím čaje, kdy je vám jedno, co pijete a nevěnujete tomu pozornost, a pitím nápoje, který má u vás v srdci svoje místo a opravdu si ho vychutnáváte. Je to úplně něco jiného. Změní to všechno.

Můžete to tak udělat s čímkoli, co je pro vás důležité. Nejenom s čajem.
Když si v srdci vytvoříte posvátné místo, změní vás to. A to na molekulární úrovni.

Během dne procházíme různými činnostmi – e-maily, sociálními sítěmi, zprávami, úkoly, hovory, mítinky, deadliny a pak je konec dne. Je to jenom plýtvání něčím zázračným. Dnem, který nám byl dán.

Vytvořte si místo toho posvátné místo, kde záleží nejvíce na:

  • meditaci, józe, čaji
  • čtení pohádek dětem
  • popíjení čaje s partnerem
  • každodenní procházce
  • psaní
  • vaší nejdůležitější a kreativní práci

Možná by každý okamžik měl mít v našem srdci svoje posvátné místo. Musíme ale nějak začít. Vyberte něco malého, ale důležitého a vytvořte ten prostor ještě dnes.

„Pijeme čaj, abychom zapomněli na rámus tohoto světa.“
Tchien I-cheng

Náš vztah k přítomnému okamžiku

Představovali jste si někdy přítomný okamžik jako milovanou osobu?
Poslední dobou jsem nad tím přemýšlel. Zjistil jsem, že mi to pomáhá, když toho je na mě moc, mám starosti, jsem smutný, frustrovaný, nervózní nebo podrážděný.

Zamyslete se na chvíli nad svým vztahem s tímhle „milovaným“. Neboli s přítomným okamžikem…

  • Stěží mu věnujeme pozornost, místo toho přemýšlíme nad prací, děláme si starosti, apod…Když je nudný nebo nepříjemný, odvrátíme se a hledáme rozptýlení, přítomný okamžik tím odmítneme.
  • Soudíme ho jako dobrý, nebo špatný, příjemný, nebo nepříjemný a vadí nám, když se vyvrbí jinak, než bychom chtěli.
  • Nepřijímáme ho takový, jaký je, a protože chceme pořád víc a víc, máme strach, že se flákáme a měli bychom přeci něco dělat.
  • Jakmile jsme nešťastní nebo frustrovaní, je to proto, že si v hlavě přehráváme nesmysly, místo toho, abychom věnovali pozornost přítomnému okamžiku před námi.

Představte si před sebou milovanou osobu, které nevěnujete vůbec pozornost. Odmítáte ji a berete jako někoho, kdo za to nestojí. Nepřijímáte ji takovou, jaká je, a ignorujete, i když sedí přímo před vámi. To by nejspíš nebyl dobrý vztah.

Přítomný okamžik samozřejmě není člověk s pocity, tak proč se tím tolik zabývat, že? Možná. Já se jen snažím vám ukázat, že mít dobrý vztah s přítomným okamžikem vede k tomu, že se tolik nestresujete, jste klidnější a spokojenější a máte lepší vztah i s ostatními kolem sebe.

Co můžeme udělat pro to, abychom si s přítomným okamžikem vytvořili lepší vztah?

Chovat se k němu s respektem a dát mu pozornost, kterou si zaslouží.
Koneckonců je to jako se vztahem s kýmkoli jiným. Času máme omezeně, a jakmile ho vyčerpáme, už nedostaneme žádný navíc. Tak se mu trochu věnujte.

Mám pro vás pár tipů:

  • Zkuste být v přítomném okamžiku déle. Ať už jde o vjemy kolem vás, to, co fyzicky cítíte, jaký je váš dech nebo myšlenky a emoce, které bloudí ve vaší hlavě. Věnujte jim pozornost a nikam neodbíhejte.
  • Vraťte se zpět, když máte tendence z okamžiku odejít.
  • Buďte zvědaví a zajímejte se, otevírejte se všemu, co přijde, aniž byste to chtěli měnit.
  • Nesuďte tolik a více přijímejte – zkušenosti nemusí být vyloženě dobré a špatné, ale jenom takové, že stojí za pozornost a zájem.
  • Jakmile se přistihnete, že se snažíte z přítomného okamžiku dostat pryč nebo jste chyceni v nesmyslných myšlenkových pochodech, zkuste se vrátit zpět a věnovat pozornost měnícímu se okamžiku.
  • Když přijde něco nepříjemného, vytrvejte. Neutíkejte pryč, prožijte to s láskou a jemně.
  • Sledujte, pozorujte, a když zjistíte, že chcete zase odvést pozornost jinam, tak se vraťte zpátky a zůstaňte.

Nejspíš si brzy všimnete změny ve vašem vztahu s přítomným okamžikem, kdy jste otevřenější, zvědavější, víc přijímáte a jste pozornější. Může to být až transformační. Ve všech oblastech našeho života.

Může to být ale spíš postupná změna, kdy věříte přítomnému okamžiku stále víc a víc a pomalu se mu otevíráte. Přijímáte ho a máte čím dál tím menší strach.

Ať už je to jakkoli, zjistíte, že si vytváříte i daleko větší vztah sami k sobě.
A se vším okolo sebe, pořád.

Soucit ke zvířatům

Není otázkou: „Dokáží myslet?“, ani „Umí mluvit?“, ale spíš: „Mohou cítit?“ – Jeremy Bentham

Vzhledem k tomu, že jsem toho napsal už hodně o soucitu, měl bych teď mluvit i o soucitu ke zvířatům.

Když mluvíme o soucitu, obyčejně myslíme ke druhým lidem – rodině, přátelům, sousedům, spolupracovníkům, cizím, všem ve světě, těm, co trpí. Mluvíme o tom, jak bychom se měli snažit jim porozumět a vžít se do jejich situace. O tom, jak bychom se měli snažit jim pomoci nebo aspoň utrpení zmírnit. Jak je potřeba jít do akce a být hodní, aby utrpení zmizelo.

Jsou ale tací, jako já, kdo věří tomu, že je potřeba mít soucit se všemi živými tvory.

Hodně z nás má nebo někdy mělo domácího mazlíčka. Soucit ke zvířeti je pro nás pak samozřejmost. Svému miláčkovi byste přeci neublížili, viďte? Zkuste ale svůj soucit přenést i na ostatní zvířata. I na ta, co jsou chována a zabíjena pro jídlo, oblečení a další věci.

Většina lidí si to neumí spojit. Jídlo je prostě jídlo. Není to žijící, cítící tvor, který by mohl i trpět. Od tohoto faktu se odvracíme. Od všech kroků, které jsou potřeba k tomu, abychom dostali maso (nebo jiný produkt) od žijících zvířat přímo na naše talíře. Chov a jatka jsou obstarány třeba na druhé straně planety. Pak přijde na řadu zpracování masa, zabalení, převezení, krájení, vaření a servírování.

Kdybychom od začátku mohli vidět, v jakých podmínkách zvířata žijí, jak je s nimi zacházeno a jak jsou zabíjena, možná bychom měli jiný názor. Utrpení nezpůsobuje jenom zabití zvířete (většinou velice brutální), ale hrozné jsou už samotné podmínky jejich života.

Se zvířaty se v naší společnosti zachází jako s nežijícími, necítícími objekty. Ale oni žijí a trpí stejně jako my.

„Velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se zvířaty.“ – Gandhí